Druhá kniha o čistých radostech Nata Jessela, který jezdil jako obchodní cestující po venkovských osadách Arizony a Utahu v doprovodu lvice Eileen, se odehrává z poloviny v kanadskému Yellowknife, kde rozvedený Nat vychovává svoji dceru a vystřídá několik dobrodružných zaměstnání.

Dobrá. Zájemci mohou přijet.
Čekali jsme na ně s Evelynkou. Naštěstí byla firma tak prozíravá, že nám je sem neposlala všechny najednou, ale jednoho po druhém. Hned ten první se nám ale docela nic nelíbil. Domýšlivý. Přezíravý. Nic mu nebylo vhod. Nadutý. Od prvního pohledu odpuzující, nepříjemný čtyřicátník. S manželkou a synem. Manželku zřejmě dlouho a pečlivě vybíral podle svého obrazu a chlapec jako by jim z oka vypadl.
Počasí bylo přesně takové, jak jim sliboval prospekt naší realitní kanceláře. Blankytná obloha a modré jezero pod okny. Smaragdově zelené lesy na druhém břehu.
Nejhorší domek byl po Iuvikově švagru.
Zavedli jsme je tam.
— Tudy prosím. Máte štěstí, tohle je jeden z nejhezčích domků v celém Yellowknife.
— Tohle? pravil pan Stephen Cohen téměř štítivě.
— Nesmíte soudit podle fasády. Tohle je domek, který vám nikdy nespadne na hlavu.
— Ještě to tak, řekl pohoršeně a obrátil se k manželce.
— Co ty myslíš?
Byla to směšná otázka; ta ženská dojista nemyslela nikdy a žádná otázka na tom nemohla nic změnit.
— Je příliš nízký, pravila paní Cohenová.
— Oh, podivil jsem se s úsměvem.
— Vysoký dům na břehu jezera?
— Na Miami takové mají.
— Promiňte, ale pochybuji, že v tamní zeměpisné šířce jim v zimě fučí takové vichřice jako tady. Jejich domy by se tu rozkymácely a spadly. Vám na hlavu.
— To tu dují tak strašlivé vichřice?
Trochu jsem to přehnal.
— V létě, jak právě vidíte, je zde příjemné teplo, obloha bez mráčků, je tu mimochodem nejzdravější ovzduší na celém světě, nejčistší vzduch, v zimě pak příjemně mrzne se spoustou sněhu. A ten právě přinášejí vichřice, jako by cítily povinnost poskytnout návštěvníkům zase jiný zážitek.
— A jezero, ozval se opět pan Cohen. Na tom se může v zimě bruslit?
— Zajisté můžete bruslit, potvrdil jsem s uspokojením. Firma zřejmě vzala mé připomínky vážně. Mladý pán se může těšit.
Mladý pán přistoupil k oknu a podíval se znuděně ven.
— Na tomhle? pravil s pohrdáním.
— Je to ten nejlepší přírodní led na světě, ujistil jsem ho. Evelynka se na mě už chvíli dívala pohoršeně. Chápal jsem její pocity, ale příliš jsem je šetřit nemohl. Obchod je obchod. Ať se přesvědčí, že přicházejí v životě chvíle, kdy nelze říkat, co by člověk říkat chtěl.
— Bruslím zpravidla v hale, poučil mě mladý pán a odmítl nejlepší přírodní led na světě.
— Ano. Ale to se nad vámi neklene blankytně modrá obloha a nenadýcháte se zhluboka vzduchu, jaký nemůže být nikde v žádné kryté hale. — Stephene, zasáhla v můj prospěch paní Cohenová, v tom má pán pravdu. Je tu jistě zdravější vzduch.
— A jiný, lepší dům nemáte?
— Ne, odmítl jsem tvrdě. Lepší v Yellowknife neexistuje.
— Pokoj pro služebnou je tu také?
Ptala se samozřejmě paní Cohenová.
— Ovšem, ujistil jsem ji všeobecně, neboť služebné mohou přece vyhradit jakoukoliv místnost a sami se uskrovnit. Dokonce vám můžeme prodat domek i se služebnou.
Tady se vždycky sehnala nějaká indiánská dívka, která je za měsíc všechny dožene k šílenství.
— Nebo vám mohu zajistit děvče na úklid.
— Opravdu? zeptala se s novým zájmem. S najímáním služebných jsme měli vždycky potíže.
— Tady je zvykem, Mrs Cohenová, že než odejde dívka studovat, vydělává si jako služebná, pomyslil jsem na některou z dcer Iuvika Samsona. — V tom případě bychom to snad mohli…, obrátila se na pana Cohena. V tomto okamžiku, který byl tak nadějný, se do rozhovoru vložil nešťastně mladý pán a zeptal se Evelynky:
— Tak ty bys k nám šla za služtičku?
Byl jsem ochoten jim ten domek prodat a žít přes léto ve srubu s vědomím, že mě všichni obchodníci a řemeslníci v celém Yellowknife proklínají, ale žít tam s vědomím, že jsem se dopustil vraždy, to bylo na mé svědomí příliš.
Ale než jsem mohl jakkoliv zasáhnout, ozvala se Evelynka sama.
— Ne, usmála se na mladého pána přívětivě. Já přes léto sloužím v jiných rodinách. A ty?
Pan Cohen senior se zachmuřil a paní Cohenová vypjala ňadra.
— Já studuji, odtušil povýšeně mladý pán.
— Já taky, prohlásila Evelynka, — ale ve školním roce. Ty musíš i o prázdninách?
— Náš Hector studuje samozřejmě rovněž jenom ve školním roce. Ale nepotřebuje si o prázdninách vydělávat peníze.
— Já ano, usmála se opět přívětivě, tentokrát na paní Cohenovou.
Byl jsem stále ještě připraven vyhodit každého Cohena z okna, kdyby se chtěl jakkoliv otírat o Evelynku. Také jsem se rozhodl jim domek neprodat a nenasadit takovéhle lidi do poklidného Yellowknife.
Na druhé straně jsem měl radost z Evelynky, jak toho jejich spratka usadila. Až to dospěje tak daleko, že nebude stačit, zasáhnu.
— A kolik že ten domek má stát? zeptal se věcně pan Cohen. Příležitost pro mě.
— Třicet pět tisíc, pravil jsem úslužně.
— Třicet pět tisíc, opakoval zamyšleně. Nezdálo se, že by byl cenou nějak pohoršen, i když byla přemrštěná.
— Ano, pokračoval jsem v nemilosrdném utloukání zákazníka.
— Tady jsme vysoko na severu, v náručí nedotčené přírody. Nejsou tu žádné továrny, které by otravovaly ovzduší, a není tu tudíž ani žádná továrna na stavebniny. Dříví je nutné dovážet ze severu, cement z jihu a všechno ostatní ještě z větší dálky. Také…
Tak jsem pokračoval a pan Cohen přemýšlel. Suma, kterou jsem vyřkl, byla vskutku nehorázná, ale chtěl jsem se ho zbavit. Sice jsem nebyl místní rodák a mohlo mi to být jedno, ale co je moc, to je moc.
Prošli jsme znovu celým domkem a ke všemu měli připomínky.
Prosím. To já bych měl taky. Ale ty jejich mně šly už zase proti srsti. Jaká tady bude nuda v létě a jaká tady bude nuda v zimě, o jaru a podzimu ani nemluvě. Jestli by jim to tady vždycky někdo předem nevytopil, aby přijeli do tepla, aby se Hectorek nenastydl. Kuchyň není pro jejich společenský život dost velká ani nijak moderně a účelně zařízená a chybí převlékárna, a také kam si budou hosté odkládat…
— Zajisté, Mrs Cohenová, připoutal jsem na sebe její trochu mandlovité oči, dodávající jí vzhledu čínského bůžka, ale ze zkušenosti vím, že to právě je pravé koření života. Pohodlí můžete mít vy i vaši hosté všude. Tady všichni zažijete nefalšovaný sever, kus tvrdého života na sobotu a na neděli a uvidíte, jak se vám to všem zalíbí.
Doufám, že tady všichni zmrznou hned při první víkendové návštěvě.
— Ano, pravil k mému úžasu pan Cohen. Na tom něco je. Vidíš, Mabel, obrátil se k těm lehce mandlovým očím sám, jak se najde i v takovýchhle podmínkách zrnko moudrosti.
Stále jsem se držel trochu stranou kvůli ceně. Ale oni nakonec ten domek za ni koupili, podepsali kupní smlouvu i platební podmínky a odjeli. Nu, s tímhle obchodem by tedy firma měla být spokojena. Ale ukázalo se, že není.
Hned v týdnu po jeho uzavření volal zástupce ředitele. Ten, který mě přijímal.
— Poslyšte, co to tu mám před sebou za smlouvu?
— To nemohu vědět, odpověděl jsem, ačkoliv jsem si dovedl docela dobře představit, co to za smlouvu je. Koneckonců jsem jim poslal zatím jen jednu.
— Ten prodej Cohenům.
— Něco není v pořádku? Podepsal to přede mnou.
— To musel být tak opilý, že jste mu vedl ruku.
— Podepsal dobrovolně a takříkajíc při plném vědomí. Za zvlášť vyjmenované věci můžeme klidně ručit po celou dobu ochranné lhůty.
— Ale ta cena je překlep, že jo? Ujednali jste tři tisíce pět set, vy jste omylem připsal nulu a on si toho nevšiml.
— Ale kdepak, vysvětloval jsem trpělivě. Velice jasně jsem mu hláskoval třicet pět tisíc, a s ním to ani nehnulo.
— Prosím vás, ozval se až po chvilce zaraženě. A co jste mu to vlastně prodal. To mu na dvorku vystříkla nafta?
— Neobyčejně jsem ten domek upravil, pane Weiss.
— To byste k němu musel přistavět deset pater.
— Nikoliv. Čistě jsem ho zametl, umyl okna, vyvětral…
— Jestli se dozví, zač jsme ten domek koupili…
— Jednak se to nedozví, neboť jak víte, byl to vlastně výměnný obchod a ručnice, které jsem dal indiánům za nemovitost, byly pobité zlatem. A potom, ten dům má historii.
— A za tu dal těch třicet tisíc navíc, co?
— Ovšem.
— A co je to za historii?
— V jeho zdech byla znásilněna indiánská princezna Nadina.
— Prosím vás! Kdy?
— Přibližně před sto lety.
— To ten dům ještě dávno nestál.
— Řekl jsem přibližně. V každém případě ten domek za ty peníze stojí, a proto je také dostaneme. Nezapomeňte poslat provizi.
— Provizi dostanete, až zaplatí, ještě stále tomu nemohu uvěřit. Zatím vám posílám další zákazníky. A pokud seženete nové pronájmy, dejte ihned vědět. Mám na ně zájemce. Tak se čiňte!