Valja Stýblová Musis Amicus Váz., 240 str. Cena: 239 Kč

Josef Hlávka byl vynikající architekt a umělec, schopný podnikatel, který v krátké době vydělal obrovské jmění. Na své okolí působil jako podivín a mecenáš v ošoupané vestě, ale byl cílevědomý a po dlouhém úsilí založil jak Českou akademii věd, kterou sám vybavil finančními prostředky, tak na podporu českých umělců, vysokého školství a vědy založil nadaci, která funguje dodnes z jeho peněz. Román Lužanská mše, nazvaný podle slavného Dvořákova díla, zkomponovaného pro kapli v Hlávkově Lužanském zámku, rozdělila Valja Stýblová do třech knih. První Vita brevis sleduje Hlávkovy začátky a hlavně psychologii jeho osobnosti, v níž složka umělecká a emocionální nepotlačovala tu podnikatelskou a racionální a naopak. V druhé knize Ars longa autorka v psychologické zkratce předvedla čtenářům, jak byl Hlávka neuvěřitelně pracovitý, kolik v rekordně krátkém čase postavil chrámů, ale také divadel, nemocnic, obchodních i obytných domů. To byl zdroj jeho nevídaného bohatství. V třetí knize Musis amicus, na kterou čtenáři prvních dvou nejspíš netrpělivě čekají, je pozornost soustředěna na Hlávkovo mecenášství a hlavně na jeho devítileté ochrnutí, které nakonec překonal. Valja Stýblová se znalostí neurologa odhaluje možné příčiny nejasné Hlávkovy choroby a proces jeho vyléčení a opět nám otevírá nitro výjimečného muže, jenž jednal na první pohled podivínsky, ale každý svůj projekt dokázal domyslet a uskutečnit.



UKÁZKA

V třetím díle životopisného románu Lužanská mše Valja Stýblová zachytila nejtěžší okamžiky v Hlávkově životě. Od začátku své životní dráhy to neměl snadné, ale dokázal se prosadit jako umělec, i jako podnikatel, a protože mu přálo štěstí, se svou stavební kanceláří vydělal obrovské jmění, které celé použil k podpoře české vědy, školství a umění. Na vrcholu úspěšného života ho nejprve postihla záhadná choroba, která ho upoutala na invalidní vozík, a když ji překonal, zasáhla ho rána ještě krutější - jeho milovaná žena Marinka onemocněla nevyléčitelnou tuberkolózou. Přišlo to stejně nečekaně jako letní bouře, jež vše spustila.

Byl teplý podvečer. Seděli jsme s matkou a s Marinkou před altánem u Včeliček. V empírovém skleníku za námi bylo přes třicet úlů, pořídil jsem je, protože včely zaručovaly úrodu ovoce. Obvykle byl z úlů slyšet jen tichý bzukot nebo spíš tlumené živočišné chvění, ale tentokrát to byly jakési hlasitější neklidné poryvy. Matka tvrdila, že se změní počasí, včely cítí ve vzduchu bouřku.
Moc jsme tomu nevěřili, bylo bezvětří, jasné nebe, ale pranostika nelhala, přihnala se bouře, jakou jsem ještě nezažil. Ta rychlost nás zaskočila. Zvedl se vítr, byl nečekaně prudký, prosáklý vlhkem, od Přeštic se kvapem blížila fronta šedočerných mraků. Setmělo se. Dům byl v dohledu, zdálo se, že není čeho se bát, ale vítr nepříjemně sílil, oblohu prořízl první blesk. Zvedli jsme se, pobrali drobnosti -- balíček s ovocem, žena měla pléd, slaměnou tašku. Už jsme chtěli běžet k domu, ale matka si vzpomněla, že má v altánu vyšívání, kanavu ve velkém rámu, skoro hotový goblén se složitým vzorem, déšť by ho mohl v besídce poškodit.
Od zámku nám spěchala na pomoc hospodyně. Zavolal jsem na ni, ať odvede matku domů, přijdeme za nimi. Marinka se vrhla k altánu, aby zachránila goblén. To už nás bičoval déšť a vítr se opíral o dveře s takovou silou, že je nemohla otevřít. V tom vichru se naklonil jeden z úlů, odchlípl se trámek a včely začaly v panice vylétat. Bezmocně vířily kolem úlu, ale vítr je strhával směrem k besídce. Marinka se včel bála. Když se konečně dostala do altánu, skočila dovnitř, zakrývala si obličej. Věděl jsem, že za téhle situace na ni včely útočit nebudou, ale jak jsem ji měl o tom přesvědčit? Držela dveře a chránila si hlavu rámem s kanavou. Možná že by mi to bylo jindy k smíchu, jak se ohání výšivkou, ale situace se vyvíjela přímo hrozivě. Snažil jsem se dostat blíž k besídce, abych ženě pomohl, ale vichřice mě porazila na kolena. Průtrž mračen se měnila v divoký vodopád, kapky deště tuhly v ledové kroupy, bušily do stěn altánu, tloukly mě do zad, vůbec jsem se nemohl zvednout.
Marinka už pochopila, že ji včely neohrožují, trpně se vznášely ve větru, padaly do trávy. Viděla, že musí pomoci ona mně. Chvíli se se mnou hmoždila, ale nakonec se mi podařilo postavit se na nohy. Zeslábl jsem, těžce jsem škobrtal, žena mě po pěšině mezi záhony doslova vlekla. Snažila se při tom chránit goblén, duchapřítomně přes něj přehnula vrchní sukni. Byl to jen malý kousek cesty, ale zdál se nekonečný. Nad námi se nepřetržitě míhaly blesky, zlověstně hřmělo, byl slyšet praskot lámaných větví, oči nám zalepovala mrznoucí tříšť. Z domu nám vyběhla naproti pomocnice, chtěla přes Marinku přehodit houni, ale k čemu, když byla promoklá do poslední nitky? Podala děvčeti goblén -- zabalte tady to vyšívání!
Kanava přežila. Pár kapek ji pokropilo, ale vyšitému vzoru se nic nestalo.
»Radši jsem si měla jazyk ukousnout, než vás pro ni posílat,« vyčítala si matka. »Kdybyste se nevraceli, nemuseli jste tak promoknout. Jestli z toho budete mít nemoc, je to moje vina.« Maminka měla především strach o mne, bála se, aby se mi slabost nohou nevrátila, dobře viděla, jak namáhavě jsem klopýtal. Dala uvařit lipový čaj, chtěla, aby ho osladili medem. Med! Řekl jsem jí, že vítr poškodil jeden úl, možná ho kroupy úplně rozbijí. Mávla rukou -- co záleží na pár včelách, na jedné výšivce, hlavně aby mně nic nebylo!
Přiznám se, že jsem měl stejný strach o ni. Je to stará žena, taky dost promokla, byla silně rozčílená, zadýchaná, stále se obviňovala. I Marinka o ni měla starost. Přinesla jí kožešinovou přikrývku, sušila jí zavlhlé vlasy, dokonce pro ni svařila červené víno. Maminka na tenhle lék dala, pomalu upíjela a za chvíli se rozjařeně rozpovídala. Marinka se překonávala. Když jsme si konečně šli lehnout, třela mi nohy osuškou, aby se mi zahřály, zkoušela, jestli je mohu ohýbat ve všech kloubech. Sám jsem se jí ani nezeptal, jestli není taky prochladlá, nevšiml jsem si, jestli se napila horkého čaje s medem, který nám stále nutila.
Byli jsme sobci, matka i já, viděli jsme jenom jeden druhého. Následující den honila matka už od rána zahradníka, aby odklidil polámané větve, aby se podíval na poškozený úl. Muselo se posbírat spadané ovoce, vyčistit cesty. Chodil jsem stejně jako dřív, chutnal mi oběd, z toho se maminka nejvíc radovala, ale že Marinka skoro nejedla, to už ji neznepokojilo.
»Proč nejíš? Není ti něco?« nedalo mi.
Marinka mě ujišťovala, že ne, ale poprvé se mi něco nezdálo -- nuceně se usmívala, uhýbala očima.
»Copak naše Marinka, to je nezmar,« utvrzovala mě i matka, které nešlo o nic jiného, než mě uklidnit. »Stonala jsi vůbec někdy?« dorážela na ni.
»Abych opravdu stonala, to jsem nestonala,« formulovala žena odpověď »po našem« a já se tomu, jak to řekla, upřímně smál.
Onemocněla ještě ten večer. Dostala horkost, byla zchvácená, rozpálená, měla okoralé rty. Nechtěla nic, jen hodně studenou vodu, lačně vypila několik sklenic.
»Přece jen nastydla,« konstatovala maminka teď už dost starostlivě. »A když si řeknu, že to zavinilo moje vyšívání...«
Vaše vyšívání ne, spíš ten, kdo nás pro ně poslal, pomyslel jsem si. Proč to matka stále opakuje? Chce, abych jí rozmlouval ten pochybný pocit viny? Jistěže bychom nedopadli tak zle, kdybychom se hned sebrali a utíkali domů, ale nemohla přece vědět, že přijde takový nečas. I když... Právě že to nemohla vědět! Mohli jsme být opatrnější. Nic jsem mamince neřekl, ale malý osten kdesi ve skrytu duše zůstal už proto, že horečka ženě neustupovala.
Věděli jsme, že nachlazení trvá nejvýš týden, ale přešel druhý týden a manželka byla stále slabá, sotva se udržela na nohou. Co budeme dělat? Maminka se teď velmi snažila, připadala mi jako kajícnice. Vařila čaj z třezalky, z chebdí, přinesla sirup, který měla od Bětušky z Vídně -- byl z výhonků jehličnatých stromů, z cukru a z čistého lihu. Marinka silný alkohol nesnášela, ale ten likér statečně polykala, aby se tchyně neurazila.
Termín odjezdu do Černovců se blížil. Trval jsem na tom, že Marinka musí být úplně v pořádku, jinak budeme nuceni cestu odříct. Chtěl jsem ji zavézt na vyšetření do Vídně, ale přemluvila mě, že stačí, když zajedeme do Prahy za jejich rodinným lékařem doktorem Prokešem. Bydlí nedaleko nich ve Štěpánské ulici, dobře se s ním znají.
Bál jsem se, že se matka Čermáková vyleká, když se u nich z ničeho nic objevíme. Nebyla ani zdaleka tak překvapená, jak jsem čekal. Ukázalo se, že Marinka už letos u doktora Prokeše byla. »Byla, někdy v únoru,« vysvětlovala mi její matka. »Bolelo ji v zádech, trochu kašlala. Nechtěla tě plašit, když jsi nemocný. Doktor jí dal užívání a kladl jí na srdce, ať se moc nenamáhá.«
Dobrá, Marinka mě chtěla šetřit, ale proč mi nedala nic vědět tchyně? Zlobilo mě to. V Lužanech se radujeme, jak je žena otužilá, hotový nezmar a ona má zatím obtíže, které mi tají i její matka! Doktor Prokeš nebyl s manželkou spokojený, nelíbilo se mu její pokašlávání, zdála se mu pobledlá, hubenější. Když jsem mu řekl, že bydlíme ve Vídni a že bych ji rád odvezl na vyšetření k profesoru Škodovi, rychle souhlasil. Nevím proč. Nebyl si svým vyšetřením jistý, nebo už tušil něco zlého a nechtěl převzít odpovědnost sám? O Marinčině zdravotním stavu mluvil velmi neurčitě. Na jedné straně zdůrazňoval, že musíme být opatrní, že konzultace s takovou lékařskou kapacitou je jistě vhodná, na druhé straně nás ujišťoval, že Marinku nic bezprostředně neohrožuje, že je mladá a odolná a při klidu a vydatné stravě se s nemocí brzy vypořádá. Takové závěry jsem neměl rád, sám jsem si jich užil dost a dost.
U Marinky splnily Prokešovy závěry účel -- uvěřila, že stačí klid, vydatná strava a uzdraví se. Sám jsem byl skeptičtější. Když je mu to tak jasné, proč nás, k čertu, posílá na další vyšetření?« Doktor Škoda si mě pamatoval. Tenkrát když jsem ochrnul, mě na doporučení Eiselta i prohlédl. Věděl zřejmě od něj, že se můj stav zlepšil, ale že chodím, a dokonce bez hole, to ho přímo ohromilo. Díval se na mne, kroutil nevěřícně hlavou -- byl to pro něj skoro zázrak.
Řekl jsem, že jsem mu tentokrát přivedl manželku. Ochotně se jí ujal, odvedl ji někam na vyšetřovnu. Dlouho jsem čekal. Utěšoval jsem sám sebe -- snad to nebude s Marinkou tak zlé, a i kdyby se nakonec musela léčit, co by na tom záleželo? Byl jsem na tom mnohem hůř a uzdravil jsem se. Ale čekání se prodlužovalo a já jsem cítil stále větší úzkost.
Konečně se vrátili. Předtím byl profesor vlídný, hovorný. Teď přišel zamyšlený, posadil se, díval se do země. Pak nám striktně oznámil, že manželka má nemocné plíce. Ano, jsou to souchotiny, nemůže nám to tajit. Nález není velký, ale je nesporný.
Nebyl jsem schopen slova. Měl jsem vyschlo v krku, ruce se mi roztřásly. Marinka upírala na profesora dětsky bezradný pohled, nevím, jestli mu rozuměla.
»Chystáme se do Černovců, na Bukovinu. Dokončuje se tam manželův projekt, biskupská rezidence. Budu tam moct odjet?« zeptala se rozechvěle.
Nechápavě si ji prohlížel. Nevyjádřil se snad jasně?
»Nemůžete nikam!« vybuchl nešťastně. »Nastoupíte do sanatoria v Gries. Co nejdřív, hned!« Vrhla se mi do náruče, rozplakala se. Mlčky jsem ji hladil, nevěděl jsem, jak ji utěšit.
Profesor se snažil tu zlou chvíli překlenout. Dal se s námi do řeči o všem možném -- je to skvělé, že jsem se tak sebral, jistě začnu znovu pracovat. A jakže je to s mým projektem na Bukovině? Jestli dobře rozuměl, měl bych tam odjet v nejbližší době s paní, ale té by to teď opravdu nemohl doporučit.
»Vypravte se tam sám, pane architekte, manželka se k vám připojí příště, jistě se na tu svou stavbu nejedete podívat naposled. Vaše paní se zatím zotaví v Gries, je to proslulé horské sanatorium, mají až neuvěřitelné výsledky, někdy už za pár měsíců.«
Teď mluvil povzbudivě, velmi laskavě. Byl to starý zkušený lékař, věděl, že pacient potřebuje především naději. Marinka na něj upírala své krásné velké oči s takovou důvěrou, že se mi chtělo skučet bolestí, prosit nebesa, aby Škoda svůj ortel odvolal. Poslouchala ho jako evangelium, ale jak jsem měl jeho těšínským jablíčkům věřit já, který zažil celou kalvárii stejné otcovy nemoci? Nesmíte se tomu poddávat, mnohomluvně nás utěšoval profesor. Vysvětloval, že dnes už je jiná doba, dřív byly souchotiny nevyléčitelné, ale teď je medicína mnohem dál. Klimatické lázně a ozdravný režim v sanatoriu dělají zázraky, zejména pokud je nemoc v začátku. Lékařská věda velmi pokročila, proč to nepřiznat?
»Vždyť jste byl sám těžce nemocný a dostal jste se z toho,« připomněl mi. »Myslím, že jste u sebe tak skvělý výsledek ani nečekal!«
V tom má pravdu, nikdo takový výsledek nečekal. Ale co mě vlastně vyléčilo a kdo? Nejen Purkyně, ale i jeho samorostlý žák z Mentonu by mu řekl: když neznáme podstatu nemoci, nemůžeme ji ani s úspěchem léčit. Manželka dík Škodovi pookřála, ale já jsem se nedokázal zbavit úzkosti.