OTA ULČ se narodil v Plzni roku 1930 do rodiny maloburžoazní. Vychodil klasické gymnázium, zajímal se o literaturu, a byl proto přidělen na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Podařilo se mu odpromovat v létě 1953, zrovna když se odhaloval Berija. Přitom byl odhalen také Ulčův maloburžoazní původ, následovala vojna v jednotkách černých baronů a po dvou a půl letech přechod do civilu v hodnosti vojína. Mezitím se konal Dvacátý sjezd, kádrový prohřešek byl pozapomenut a Ulč dekretován k okresnímu soudu ve Stříbře jako předseda senátu přes právo civilní. Odtamtud v roce 1959 za dost směšných okolností ilegálně odešel do Západního Berlína. V Německu pobyl rok, pak se vystěhoval do USA, kde dosáhl hodnosti doktora politický věd na Kolumbijské univerzitě, a mezitím se živil všelijak, také jako číšník, jenž v New Yorku u Vašatů poléval hosty dršťkovou polévkou. Na Kolumbijské univerzitě získal doktorát v politologii a zvolil kariéru akademickou v roli profesora na univerzitě v Binghamtonu, stát New York. Nahlédl do většiny států světa, má manželku čínsko-švýcarskou a syna čínsko-švýcarsko-česko-amerického původu. Zásluhou čínské tradice a manželčina aristokratického původu je Ulč patrně jediný žijící čínský feudál z Plzeňska. Velikáni a malikáni jsou Češi v exilu. Za půl století v Americe a při svých cestách po světě poznal Ota Ulč stovky a možná tisíce českých běženců. V této knize píše nejen o sobě, ale především o nich, jak se vyrovnávali s odchodem a jak se uplatnili v cizině, o jejich dalších osudech a jaký si zachovali vztah ke staré vlasti.


O sobě Ota Ulč řekl:

Pocházím z Plzně, vystudoval jsem klasické gymnázium a pak se ocitl na právnické fakultě v Praze, kterou se mi podařilo vystudovat, aniž by mě vyhodili. Byl jsem u černých baronů jako pétépák, poté soudním čekatelem. Svou praxi civilního soudce jsem zahájil v malém okresním pohraničním městě Stříbře, a tady jsem řešil rozvody, sousedské vztahy a podobně.

Byl jsem dost nešťastný, protože jsem si uvědomoval, že jsem součástí systému, který jsem upřímně nenáviděl. Bylo to v padesátých letech a nade mnou visel diktát okresní politické moci. Neměl jsem odvahu na to, abych šel hlavou proti zdi, na to nemám náturu. Proto jsem se rozhodl, že z tohoto světa musím zmizet. Plánoval jsem a kombinoval a nakonec se mi podařilo uprchnout přes východní Německo do západního Berlína. Bylo mi dvacet devět let a psal se rok 1959. Stálo při mně štěstí, pomohla mi imaginace. A po roce v západním Německu, který byl pro mne nesmírně krásně příjemný a neřestně hříšný rok, jsem emigroval do Ameriky.

V New Yorku jsem začal psát pro Svobodnou Evropu a stýkat se se zajímavými lidmi, jako byl Egon Hostovský, Voskovec, Peroutka. Ideální pro exulanta v mém postavení bylo jít učit. Náhoda mi přihrála místo na univerzitě ve vzdálené Iowě. Původně šlo o semestr, pak se z toho vyklubalo téměř dva a půl roku. I další zaměstnání bylo dílem Štěstěny. Kdosi se o mě zmínil na univerzitě v Binghamtonu, kde bylo volné místo asistenta. Jel jsem se tam podívat, ale když jsem to viděl, řekl jsem si, že tam vydržím tak jeden, maximálně dva roky. A vidíte, učím tu dodnes. Na univerzitě každý šestý rok dostaneme dlouhodobou placenou dovolenou. Půl roku až jeden rok na cestování. Tak jsem si naplánoval svoje cesty kolem světa.

Se Škvoreckými jsem se seznámil v roce 1968 při nějaké stáži na Cornellově univerzitě v Ithace. Hodně jsme se navštěvovali. Pepík byl kmotrem mého syna 1970. Byl jsem u toho, zda se mají pustit do projektu, který se nikomu nikdy nepovedl - udělat fungující nakladatelství. U Škvoreckých jsem byl jeden z autorů i spolupracovníků. Přicházeli rukopisy z politické branže, tak jsem je lektoroval. Nakladatelství taky potřebovalo finance, proto vznikla organizace Přátele nakladatelství, která dostala podporu amerických a kanadských úřadů. Když někdo dal finanční příspěvek, tak si to mohl odečíst z daní. A já se stal pokladníkem. Tudíž vím, kdo co dal.

Snažím se o vyjádření pošetilostí, absurdit, které překlenují kontinenty, a často v nich nacházím humor, legraci. Tak třeba zážitky českých misionářů mezi kanibaly. Sám sebe charakterizuji v těch knížkách jako neopatrný český zbabělec. A protože jsem neopatrný, dostávám se do situací, které mohou být pro mě velice nebezpečné. Například při potápění v jižní Pacifiku jsem si spletl prudce jedovatou rybu s kamenem a sáhl si na ni. Devadesát procent lidí by to nepřežilo. Hodně jsem krvácel a na radu jednoho hotelového hosta jsem upíjel whisky (jeden jed jsem zaháněl druhým) a přežil jsem to, přestože mi ruka mokvala ještě nějaký čas. V Johannesburgu jsme odjeli z parkoviště a za půl hodiny na tom místě vybuchla bomba, poněvadž naproti sídlilo ministerstvo vnitra.

Literaturu pokládám za nástroj, jímž lze vyjádřit sebe. Jako čtenář považuji literaturu za instrument, který nás obohacuje, umožňuje nám citově pochopit něco, co bychom jinak nepochopili, jestliže se zabořím do krásna, tak z toho vyjdu alespoň na nějaký čas lepší. Ale nejsem zdatný čtenář, neboť mi chybí čas.