Ploché literární texty jsou psány podle účetnické zásady, co je psáno, to je dáno, nic dalšího z nich nevykřešeš; kdežto až v možnosti uchopit textem třetí rozměr ožívá literatura do umění a stává se poetickou. Přeryv to je dalekosáhlý: znamená překonat jednoduché slovní vypravěčství skrytým obsahem; říci víc, než říkají sama slova; krýt se za souhrn slov, aby se zveličil jejich význam. Až ve třetím rozměru literatura nachází nové a další možnosti, nedosažitelné textem plošným.

Abych vyjádřila, co přesně myslím, a abych ozřejmila dar trojrozměrného textu, vytvářet ve stejnosti různotvárnost, jeho vyspělou možnost poskytovat široké estetické rozpětí výrazu, použiji dvě díla z poslední doby: divadelní a filmové „Odcházení“ Václava Havla a román „Psychiatr“ Petra Prouzy. Mají společné téma, odchod, odcházení, pro mocensky neklidnou, rozháranou dobu cosi velmi příhodného, typického, její téměř symbol, znak, archetyp. V plošném stylu by autor zakryl téma vyprávěcím popisem, nedočetli bychom se víc, než že z těch a z těch důvodů ten a ten nebo ti a ti odkudsi odcházejí, a neodnesli bychom si z textu víc než fakt sám; kdežto Havel s Prouzou líčí společné téma v tak odlišném estetickém vyznění, že to přímo vybízí porovnat je.

V Havlově textu odchází z vysokého státního úřadu kancléř Rieger, vystřídaný kancléřem jiným, v Prouzově románu odchází z dlouhodobé psychiatrické léčebny její šéf, lékař Rokyta. Příběhy mají to společné, že odchody, odcházení, jsou dané zvenčí, Rieger ztratil postavení politickou volbou, Rokytovi jím řízenou léčebnu zrušil úřad. Havlova scéna odcházení se odehrává před vilou, kancléřem, jeho úředníky a rodinou dosud obývanou, Rokyta se pohybuje v pomyslném prostředí úřadů a už nefunkčním prostoru léčebny. Pro oba jsou odchody politováníhodnou ztrátou, kancléř má ještě mnoho co říci k domácímu i světovému veřejnému dění, a psychiatra Rokytu povolání lékaře nutí starat se o nemocné, kteří zůstali bez pomoci a o něž se nikdo další nezajímá.

Účinností ztráty ale podobnost končí a začíná celková nepodobnost obou příběhů: ani vypjatá, na odiv stavěná Riegrova sebestřednou nezabrání, že jeho ideologická rétorika padá do potupného mocenského prázdna, kdežto Rokyta, prakticky a slitovně, pro své silně psychicky postižené pacienty postupně nachází přijatelná existenční řešení. A zatímco Havel může ve volnosti dějových přemetů s chutí rozehrávat drobné mocenské balábile, místy tak až ryze české provenience, že se marně ohlíží po tragice Krále Leara nebo historizující závažnosti Višňového sadu, Prouza pro jednu malou lidskou tragedii, způsobenou nelítostným liberálním režimem, volí objektivizující a klidný vypravěčský tón; a zatímco si Havel neodpustí vstupovat do předváděného děje autorskými poznámkami, Prouza pracuje s výrazným autorským odstupem.

V líčení rozdílů lze pokračovat, Havel pitvá tu přítomnou chvíli, a činí to v jiskřivých, hravých dialozích, Prouza shledává celou historii léčebny a vystavuje hrdinu a jeho okolí maličko moralizujícímu sebezpytuj; během děje se ukáže, že se ztrátou postavení kancléř ztratí i státní vilu, a Havlovi tento dramatický motiv, podle mě dost přízemní, stojí za celé jedno vzrušené dějství o rozpadu sobecké rodiny; psychiatr Rokyta taky musí řešit, kde bude po vystěhování z léčebny bydlet, má ale,na rozdíl od kancléře, ztráty nemocných, Prouzou podrobně popisované, za nadřazené ztrátám svým.

I Havlem maličko zesměšňované vedlejší postavy se silně liší od vypravěčsky důkladně vyvedených postav Prouzových, avšak nejpodstatnější je rozdíl ve vyústění příběhů: o kancléře, natolik rozmarného, že během odcházení stihne i drobný erotický úlet, a natolik bezradného, že na konci příběhu zůstane smutně opuštěný, si nemusíme dělat starosti, však on se zas nějak uchytí; kdežto psychiatr, musím prozradit pointu románu, při obětavém zachraňování posledního z nemocných s ním tragicky zahyne. A jestli se na konci „Odcházení“ úlevně usmějeme, nad poslední stránkou románu čtenář zatrne; Prouza má ale dost vkusu a událost popíše jako střet osudovosti s náhodou.

Předvedený popis obou těl lze brát jako povrchní literární kritiku, k níž nelze nic přidat, nebo jako plošný, dvourozměrný popis děje a vztahů, jehož rozsah je dán; až snad s tajemným rozdílem, že ve vyhledávání odlišností dějů i hrdinů a v porovnávání obou textů lze tušit cosi navíc. A v přímém kontaktu s textem, jehož bezprostředním působení na čtenářovu představivost, zjistíme, že Havel i Prouza umějí bravurně zacházet s možnostmi rozměru třetího. U Havla je to sžíravá ironie, sarkasmus, který se nevyhne nikomu, lehce zesměšní matku, milenku, dceru, tajemníka, novináře, nového kancléře i komentátora příběhu, jímž je autor sám, pochybnost o všech a o všem; a v čistě havlovském stylu Havel učiní i ze vznešených myšlenek, svých vlastních!, vyčpělé parodie; je to navenek úlevné dílo, shazující mocenskou velkohubost, citovou vyprahlost a vůbec všemožnou vyprázdněnost; dílo, kterým se patrně sám Havel musel vypořádat se sebou a svou vlastní mocí, v něm ale ten, kdo budeme tu jinou míru, vycítí za posměchem smutek a strach; sběhlý literární kritik dílo pochvalně uzná za „čistou postmodernu“.

Kdežto nad Prouzovým textem sběhlý literární kritik ohrne nos: „je to anachronní“. Já ale, postmoderní mimoň, čtu v textu cosi dnes dost vzácného: poselství. Je to hodnota děděná z té druhé větve literatury, větve literatury s posláním. Jistěže Prouza poselství nevysloví, ono prosvítá textem jako tiché světlo; pravda, chvílemi text nepatrně zadrhne moralistní těžkopádností, spíše bychom řekli opravdovostí, ale i ta vyplyne přirozeně ze situací a povah hrdinů.

A zatímco Havlův text, ten odrozenec z rozumu, nutí přemýšlet, Prouzova otevřenost se podobá oné vydanosti Konwického; zatímco Havel za ironií cosi svého vlastního skrývá, Prouzův text vysloví všechno, co se v dobrém duchu a svědomí vyslovit dá. Román své poselství zřetelně vyřkne závěrem příběhu, nečekanou obětí, a že k němu příběh nezadržitelně směřuje, zjistíte teprve, když si jej celý promítnete zpětně. Petr Prouza natolik ovládá řemeslo, že dějové směřování není v textu předurčené a čtenář v závěru knihy uvěří osudové náhodě, ale ono poselství tu je. Nebojím se slov, která dnes, a nejen v kontextu literatury, znějí archaicky: poselství je to etické. Je ale vkusně zdrženlivé a velkomyslně nenásilné, kdo nechce, nepřečte je.
/ Z chystané knihy Podobizny/