Ota Ulč O čem dumá česká hlava Váz., 320 str. Cena: 229 Kč

Česká hlava dumá i o štěstí, které ač obtížně definovatelné, je nezbytnou součástí života jednotlivců i národů. Jakého životního uspokojení, jaké kvality života dosahují lidé v různých částech světa? Zde najdeme propastné rozdíly, a přesto lidé mají svoji představu o štěstí tam i tam (opět s propastnými rozdíly). Protože si však v našem globalizovaném světě všichni takříkajíc vidíme do talíře, dostalo se do popředí Bádání o fenoménu štěstí.

ROZHOVOR

Ota Ulč se za českou hlavu považuje a píše o tom, jak poznával notně zašmodrchaný svět. Jako profesor mezinárodního práva a srovnávacích vládních systémů na univerzitě v Binghamtonu se pustil do několikanásobného cestování po všech kontinentech. Zaznamenal své zkušenosti a poznatky z Indie, Číny, Afriky, Austrálie a Oceánie se soustředěním na osudy našinců v těchto dálavách. Nezapomíná ani na Čechy, kde má své kořeny, a podrobně informuje o Americe, kde se usadil v šedesátých letech. Již od dob Komenského se Češi často toulají po světě, kde je spojuje zájem o starou vlast. Také Ota Ulč je takový, jeho postřehy k české současnosti jsou vtipné, bez onoho vztekání na malém domácím dvorečku, ze kterého se neotvírá širší výhled za humna. Ve své knize popisuje a srovnává život lidí v různých zemích, jejich možnosti vzdělání a kvalitu životní úrovně, sleduje politické a ekonomické počínání národů ve vyspělých i rozvojových státech, porovnává jejich životní filozofii, kulturu, náboženství, demokratické svobody, přemýšlí i pochybuje, jakými cestami se prosazuje pokrok. Z toho všeho vznikla kniha o globálně složité zeměkouli, kde je stále co objevovat.


Je důležité mít nejen schopnosti, ale i štěstí, pěstovat si smysl pro humor a nebrat se moc vážně.

Otu Ulče jsme už v K-revue představili několikrát jako českého světoběžníka, patriota, cestovatele a spisovatele, jenž k poznávání krásného, ale také neradostného světa s oblibou přimíchává vtip a humor, což je nejlepší způsob, jak bez klapek na očích poznávat lidi, kultury, smysl lidského počínání. V nakladatelství Šulc-Švarc mu vyšly knihy Kam šlápne česká noha (o českých krajanech žijících na všech možných i nemožných místech na planetě), Pacifik - ostrovní komunikace a lidožroutská tradice (vyprávění o Čechovi mezi Melanésany, Polynésany a Mikronésany a také o tom, zda jsou pacifické ostrovní ráje vhodné k trvalému přebývání) a jako třetí Klokánie a obtížné sousedství (cestopis o Austrálii, Novém Zélandu, Filipínách a místech v jejich blízkosti, kde autora zajímali lovci lebek na Borneu, piráti, kteří věru v místních mořích nevymřeli, a moderní teroristé). Každá z těchto knih byla jiná, i když nesly stejnou pečeť Ulčova literárního stylu, který čtenáře přitahuje nejenom ke čtení, ale i k přemýšlení. Není tudíž žádné překvapení, že svoji novou knihu (novou výrazně obsahem) nazval O ČEM DUMÁ ČESKÁ HLAVA.

V březnu vám vychází v nakladatelství Šulc-Švarc už čtvrtá kniha. O čem dumá česká hlava. Necháte nás trochu nahlédnout a řeknete nám, o čem dumá?
Milerád. Informace, meditace o všelijakých absurditách - třeba "lest dějin", jak ji vysvětloval Ivan Sviták, s nímž jsem se pravidelně hádal. Že třeba v Číně teď dosahují obrovského hospodářského rozmachu metodami neurvalého kapitalismu 19. století a přitom tvrdí, že je to jejich budování komunismu.

Jak dlouho jste psal "Dumající českou hlavu"?
Ta nevznikala jako nějaký románový opus. Kapitolky to jsou dost autonomní, je jich něco přes padesát, posbíral jsem je za poslední dva tři roky.

V každé své knize čtenáři nabízíte mnoho zajímavých témat a pokaždé si zjišťujete, co tomu říkají tu i onde. Zjednodušeně řečeno srovnáváte, což je také předmětem vašeho působení na univerzitě. Píšete vtipně, vždy se dozvíme něco podstatného, ale také hodně perliček a kuriozit. Jak vy charakterizujete svoje knihy?
Já vlastně nevím. Svého Špatně časovaného běžence jsem kdysi označil jako "poloromán". Právě tento měsíc jsem do Toronta poslal Josefu Škvoreckému svůj čerstvý výtvor - rukopis s názvem "Návraty, nenávraty, s jedním zabitím" - a už to tady mám zpátky s kritickými poznámkami, též s doporučením tomu dát podtitul román mélange.

Spolupracoval jste s nakladatelstvím 68 Publishers v Torontu jako autor i organizátor. Vydává toto nakladatelství ještě české knihy?
Byl jsem u jeho zrodu, když Zdena Salivarová se do této záslužné pošetilosti chtěla pustit, kdežto její manžel Josef Škvorecký neměl tolik kuráže. Zdena na to obětovala svůj talent, na vlastní tvorbu neměla čas. V Čechách tehdy kolovaly zvěsti o nakladatelství snad v mramorovém paláci se štábem luxusně placeného personálu, a ve skutečnosti to byl podnik na cezené nudli, vegetující bez štědrých subvencí, kdy vydání další knihy bylo podmíněno ochotou čtenářů předchozí výtisky si koupit a zaplatit. Mám tu jejich celou produkci - všeho všudy 226 titulů, snad jsem na nějaký nezapomněl. Po listopadu a sametové změně smysl další existence nakladatelství pominul. V Torontu se vydávalo proto, že v Praze se tehdy nemohlo.

Zeměkouli jste scestoval pětkrát dokola s významnou zastávkou na Cookových ostrovech, patříte do rodiny známých českých světoběžníků. Který z nich je vám obzvlášť blízký?
Zas tak dobře je neznám. Ale hodně mi imponuje Enrico Stanko Vráz, o němž v této "Dumající hlavě" mám kapitolu příhodně nazvanou "Zasalutovat výkonům dřívějších světoběžníků". Vráz plul po divokém neprobádaném Orinoku na lodičce nazvané Praha a pohroužený do četby Pohádky máje bratří Mrštíků. A v lidožroutských končinách Nové Guineje pojmenoval jedno pohoří po Bedřichu Smetanovi. Jeho cestovatelské výkony jsou obdivuhodné stejně jako to, že ani v neznámých cizokrajných dálavách nezapomínal na svoji vlast.

A vás ještě neomrzelo nosit boty z toulavého telete?
Cestovat postaru, objevovat, pozorovat, jít, kam vás to láká, sám se přesvědčit na vlastní kůži, to nikdy neomrzí. Novoty se ovšem okoukají - což potřebujete ke štěstí spatřit v jednom odpoledni tolik a tolik žiraf? Rovněž k popularitě přílišného vandrování nepřispívá představa zouvat boty k bezpečnostní inspekci před každým vstupem do letadla.

V nové knize prozrazujete, že v univerzitním campusu v Binghamtonu máte dvě bydla. To druhé v lese. Trávíte v něm hodně času?
Američané v průměru dojíždějí do práce aspoň třicet kilometrů. To byl jeden z důvodů, proč jsem si koupil domeček pět minut chůze od campusu. Jenže jakožto neurotikovi mi vadí štěkání psů, což mě přimělo koupit si asi 25 kilometrů odtud druhé, dost prostorné bydlo. Když se tam dostavilo půl tuctu přátel z pražského Studia Ypsilonka, snadno jsem je tam uskladnil. Mám to i s vlastním lesem, kde občas štěkají šakalové. Vlastně tam jezdívám jen o víkendech číst nedělní The New York Times, tiskovinu mohutného rozsahu - několik set stran, což pak pozře celý den. A k tomu přece nepotřebuji společnost. V této souvislosti si vzpomínám na Egona Hostovského, což byl první člověk, s nímž jsem po svém vkročení do Ameriky šel popíjet. Jednou mi citoval povzdech Hugo Haase, že on chodí do lesa tuze nerad, poněvadž ho tam nikdo nezná.

V "Hlavě" píšete o možnostech a nemožnostech současného globalizovaného světa. Co jsou podle vás jeho největší klady?
Je to komunikace, vzájemná dosažitelnost, možnost všelikého obohacování.

A jaké zápory a nebezpečí ten globálně zašmodrchaný svět skrývá?
Minusem je patrně nezastavitelné prosazování stejnosti, jednotvárnosti - macdonaldizace například. Zkázonosnější je ovšem rostoucí zranitelnost naší planety, když se fanatici zmocní nukleární zbraně a nezaváhají ji použít k realizaci svých úchylných záměrů.

Učíte celý život na univerzitě, sám jste vystudoval dvě vysoké školy. Na co se mají studenti nejvíc soustředit, aby v životě něčeho dosáhli?
Univerzální recept neexistuje - aspoň o něm nevím. U svých studentů se snažím podporovat jejich schopnost ohodnotit vlastní potenciál, ujistit se o svých prioritách (zda peníze či volný čas atd.) a rozhodnout se s jakou disciplínou se soustředí na jejich dosažení. Přitom by si měli pěstovat smysl pro humor a nebrat se moc vážně. A také je důležité ono Napoleonovo doporučení jeho generálům - mít nejen schopnosti, ale i štěstí.

Děkujeme za rozhovor.

UKÁZKA

Lapit štěstí, mušku zlatou -- toto téma o stavu uspokojení (pleasurable satisfaction) si zaslouží podstatnějšího rozkošatění. Teď totiž rozkvétá speciální vědní obor -- new science of happiness -- legitimní studijní disciplína, přibývá knih a vědátorů filozofů, sociologů, psychologů, ekonomů. V roce 2002 byl obdařen Nobelovou cenou v oboru ekonomie psycholog Daniel Kahneman z univerzity v Princetonu, též za zásluhy v bádání o lidské motivaci, zatímco Davidu Blanchflowerovi z prestižní Dartmouth College ve státě New Hampshire, důkladně ponořenému do těchto studií štěstí, též s ambicemi vykalkulovat peněžní hodnotu sexu, se dostalo povýšení do vysoké funkce v Bank of England.
Bádá se o štěstí, jeho příčinách a zábranách jak národů, celých společenství, tak jednotlivců, značná je snaha rozlišovat motivy subjektivní od objektivních.
Řekové v klasickém dávnověku to proplétali se štěstím, příznivým osudem, šťastnou náhodou, což ale mělo tu nevýhodu, že ledacos se mohlo najednou zvrtnout a tak ublížit i tomu nejšťastnějšímu jednotlivci. Proto bylo důležité nebažit po takové metě za každou cenu, ale žít mravně, čestně. Aristoteles ztotožňoval štěstí se ctností. Římský orátor a jurista Cicero dokonce šel do takového extrému, že ctnostný člověk může být považován za šťastlivce, i když třeba bude mučen na skřipci.
Křesťanství potlačilo onu šťastnou náhodu osudu a zdůrazňovalo dosažitelnost blažené posmrtné existence. Idea kýženého stavu štěstí za tohoto pozemského života se dostavila až v době osvícenství. V 18. století zakladatelé americké republiky přece prohlásili, že pursuit of happiness -- možnost, příležitost o takový cíl usilovat -- je neodcizitelným právem člověka stejně jako právo na život a svobodu.
Onen důraz na ctnosti jako nepominutelného předpokladu dosažitelného štěstí ale začal chřadnout. Historické postavy jako Casanova či Sade to dohnali až k pochybám a praktickému odmítnutí smyslu jakékoliv ctnosti. Tak či onak, v naší moderní době koncept štěstí byl natolik demokratizován, že přece větší váhy ve všeobecném povědomí získal stav cítit se dobře než příliš usilovat být dobrým člověkem.
Vládce v himálajském království Bhútánu informoval národ, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální produktivitou (HDP), ale "národním štěstím" (GNH, Gross National Happiness). Evropská unie se otázkou subjektivních pocitů pohody a nepohody zabývá už delší dobu. V roce 2000 vyšla kniha s titulem Subjective Well-Being Across Cultures. Experti analyzovali celkem 65 zemí. Například zjistili, že výše příjmu hraje důležitější roli v začátcích ekonomického rozvoje, než je tomu v pozdějších, již úspěšných fázích. Překvapivé bylo zjištění, že na zachmuřelém severu Evropy je víc spokojenosti a pohody než na slunném jihu. Onen subjektivní pocit well-being je nejsilnější ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island). Méně pohody převládá ve Francii a Itálii, a nejponuřejší stav mysli postihuje značně slunné Portugalsko. Richard Layard, na lorda povýšený ekonom a profesor na London School of Economics, ve své přednášce (3. 3. 2003) řekl: "Lidé v západních zemích za posledních třicet let značně zbohatli, jejich pracovní doba je podstatně kratší, mají delší prázdniny, víc cestují, žijí déle a zdravěji. Ale nejsou šťastnější." V knize Happiness: Lessons from a New Science z roku 2005 uvádí tabulku korelace průměrného národního příjmu a pocitu uspokojení ze života. Mezi chudými státy nejnižší míru satisfakce prokazuje Ukrajina, líp je na tom Bangladéš a ještě líp Nigérie. Česká republika v dosaženém pocitu satisfakce předčila bývalé lidové demokracie (Maďarsko, Polsko, Litva, Bulharsko, Rumunsko -- uvedeno v sestupném pořadí). Česká republika se dokonce umístila výš než Japonsko, vykazující vyšší průměrný příjem svého obyvatelstva. A přitom tito Češi, na otázku "Jak se máte?" odpovídají standardním: "Stojí to za hovno."
Nedovedu se ztotožnit s názorem, že subjektivní pocity satisfakce se mezi kulturami zas tak moc neliší. Přece existují přesvědčivé studie o kontrastu mentality například původních obyvatel severoamerického kontinentu, kde pro některý kmen v jihozápadním konci země snaha jedince vyniknout není vůbec oceňována, kdežto na severu u některých domorodců hraje primární roli. Autoři podporují názor, že pro většinu lidí nejdůležitějším zdrojem životního uspokojení je rodina a přátelé. Harvardský profesor Daniel Gilbert ve své výtečné studii Stumbling on Happiness zdůrazňuje tři nejdůležitější rozhodnutí v životě každého z nás -- kde žít, jaké povolání zvolit, s kým vstoupit do manželství. Ač my jsme ti jediní tvorové se schopností uvažovat o budoucnosti, náš mozek je pramálo vybaven k správnému rozhodování, jak štěstí dosáhnout. Většinou ignorujeme rady a zkušenosti jiných za pošetilého předpokladu, že jsme příliš unikátní individua, pro něž osvědčená pravidla přece neplatí.
Lord Layard zpřesňuje samozřejmost, že hromadění peněz sice není zárukou dosaženého blaha, ale čím víc jich máme, tím šťastnějšími se cítíme -- pokud jsme chudí.
V nejposlednějším revidovaném vydání své knihy Happiness uvádí sumu 20 000 dolarů per capita jako hranici, nad níž její růst již příliš neovlivňuje pocit dosaženého privátního štěstí. Vylepšení materiálních podmínek a životního stylu jednotlivce utrpí zjištěním, že téhož pokroku dosáhli ostatní v okolí a tak ho připravili o pocit unikátnosti, protože již není čím se blyštit. K ilustraci poslouží nedávná česká zkušenost: poté, co padla klec a dřívější poddaní mohou do světa, což lze ještě někoho ohromit a k závisti přivést zprávou o dovolené strávené "na Kanárech"?
V této souvislosti se zmíním o knize uprchlého sovětského špiona, který pod jménem Viktor Suvorov napsal memoáry Inside the Aquarium, vydané nakladatelstvím Macmillan v roce 1986. Píše o návratu zrádců zpět do smrtící mateřské náruče: "Všichni ti, co to udělali, jsou nešťastní. To není jen propaganda. Šedesát procent těch, co zběhnou od GRU a KGB, se nakonec přece jen vrátí a přiznají svou vinu. My je popravíme. Tohle oni vědí, a přece se vrátí. A ti, co se z vlastní vůle do Sovětského svazu nevrátí, skončí sebevraždou, upijí se k smrti... Proč?" "Protože zradili svou socialistickou vlast. Mají špatné svědomí. Ztratili všechny své přátele, rodinu, řeč..."
"To není to nejdůležitější, Viktore Andrejeviči. Jsou ještě vážnější důvody. Zde v Sovětském svazu jsi jeden z nás, člen vládnoucí třídy. Každý z nás, i ten nejméně důležitý důstojník GRU, je superman v porovnání se zbytkem společnosti. Dokud jsi součástí našeho systému, tak ti patří obrovská privilegia... Někteří z nás přeběhnou na Západ v naději, že budou mít nádherný automobil, sídlo s bazénem a plno peněz. A Západ skutečně dobře platí. Ale až pak zrádce dostane mercedesa a bude mít svůj plavecký bazén, tak najednou si uvědomí, že totéž mají lidé všude kolem dokola. Najednou pocítí, že je mravencem v houfu stejně bohatých mravenců."
Tento úryvek cituji ve své knize Šťastně navrácený běženec, která kdysi vyšla u Škvoreckých v Torontu. Ta má hlavní postava medituje: "Svatá pravda, hodnoty jsou přece relativní. Tady si mě nevšimne ani noha. Mít v Praze americký bourák, děvčata budou dychtivě hopkat do mé postele. A tady? Mezi slepými jednooký králem. A čímpak je, když se octne mezi dvouokými? Příslušník elity aby si na ztrátu statusu prabídně zvykal. Změna ho dusí, a tak se vrátí s nadějí, že přece snad udělají výjimku a kajícníka nezpopelní."
O Češích se traduje, jaká že to je závistivá pakáž, co na otázku o jejich největším přání odpoví požadavkem, aby sousedovi chcípla koza. Jenže výzkumníci zjišťují, že lidi kdekoliv těší nejen jejich lepšící se životní podmínky, ale i pocit, že jsou na tom lépe, než je tomu jinde. Již citovaný lord Layard udělal experiment se studenty v USA a pak referoval: "Dali přednosti být chudší za podmínky, že na tom ale budou lépe než jiní lidé. Taková byla naše standardní zjištění."
Není mi známo, kolik bádání se uskutečnilo mezi islamisty, o jejich tužbách, ambicích, zda zdrojem jejich největšího štěstí je likvidace co největšího počtu nevěřících psů a pak blaženě odspěchat k Alláhovi a do náruče sedmdesáti dvou panen k opakovanému použití.