Magda Váňová Štěstí Aloise Peina Váz., 400 str. Cena: 320 Kč

Štěstí přijde až ke dveřím toho, komu je nakloněno. K Aloisu Peinovi se za třicet let spořádaného manželství nikdy neobtěžovalo. Žil obyčejný život tuctového knihovníka po boku hašteřivé a věčně nespokojené manželky, dokud si poprvé nevsadil. Vyhrál velkou sumu, chytře to zamlčel před celou rodinou a tajně si užíval sladkého života. Ale co štěstí dalo, chce zase zpět a Pein kvůli svému dvojímu životu musí ze svých peněz rozdávat a nikomu se tím nemůže ani pochlubit. Román o Peinově štěstí je nasycený jemným humorem a vtipným napětím a jeho bohatý děj se řídí ironickým pravidlem, že všechno je jinak. Ani Pein si není jistý, zdali je jeho štěstí jenom sen, nebo se může změnit v něco trvalého.


UKÁZKA

Velkou náhodou se v jednotvárném životě Aloise Peina probudilo štěstí. Najednou měl daleko víc peněz, než si kdy dokázal představit, a sny se mu přiblížily na dosah ruky. Jenže štěstí se rádo ironicky usmívá a čeká, jak si s ním poradíme. V ukázce je s jemným humorem vylíčeno, jak dopadl první den Peinova štěstí, kdy si šel pro svoji výhru.

Na ulici na něj čekal přivolaný taxík -- pozornost Sazky. Nasedl a udal adresu knihovny. Žaludek se mu sevřel bolestivou křečí. Podíval se na hodinky, bylo deset minut po druhé hodině. Ráno snědl jen krajíček chleba se sýrem, bolesti v žaludku byly z hladu. Požádal taxikáře, aby mu zastavil před první hospodou.
»Mám počkat, šéfe?« zeptal se lhostejně taxikář.
Pein mu dal dvoustovku a poslal ho pryč. V hospodě sedělo jen pár pivařů, za výčepním pultem zíval otrávený číšník. Pein si došel k protějšímu stolu pro jídelní lístek.
»Máme jen karbanátky s bramborem a minutky,« hlásil mu číšník. »Dáte si pivo?«
Pein souhlasil s karbanátky, ale pivo odmítl. »Jednu mattonku, prosím,« požádal.
»Sabino,« křikl číšník do otevřených dveří za svými zády. »Karbanátky a mattonku!«
Pein jedl hltavě, ale dával si pozor, aby si nepotřísnil plášť. Nechtěl si ho sundavat, aby před očumujícími pivaři nepřendaval náprsní tašku z pláště do kalhot. Dojedl, ale pocit sytosti se nedostavil, v žaludku cítil stejné svírání jako v taxíku. To budou nervy, vzdychl a zaplatil.
»Před chvílí volal Mrklas,« přivítala ho Vránová. »Strašně se divil, že jste právě u něho.«
»Ať si trhne nohou,« odvětil Pein. »Mám jiné starosti.«
»To bych moc ráda věděla jaké,« utrousila Vránová. Celé dopoledne s Barborou probíraly šéfovo nezvykle laskavé ranní rozpoložení. Ježdice vyvozovala, že je v tom ženská, ale Vránová o takovém závěru silně pochybovala.
Pein se zavřel v kanceláři a odložil plášť. Už v metru se začal silně potit a teprve za stolem si uvědomil, že má pořád ještě na hlavě klobouk. Položil ho hned vedle nové náprsní tašky, kterou dostal spolu s penězi v Sazce. Tohle byla chvíle, na kterou myslel, když měl definitivně potvrzeno, že vyhrál. Až bude sám ve své kanceláři, nikým neočumován a neznepokojován novými dojmy, se konečně dostaví pocit absolutního štěstí.
Dychtivě čekal, dokonce přivřel oči, aby se izoloval od okolních vjemů a mohl se konečně oddat závratnému návalu opojné radosti. Nepřišlo nic, jen v kostech se mu plíživě rozlézala únava. Šestnáct milionů, opakoval si jako zaříkadlo. Vždyť můžu Oťasovi klidně koupit byt sám a nedoprošovat se Františka! To pomyšlení ho rozradostnilo natolik, že vstal, znovu se oblékl a zavolal Vránovou. Oznámil jí, že jde domů, protože se necítí dobře. Vlastně ani moc nelhal. Ve střevech mu vybuchovaly karbanátky a za krkem ho tlačila neznámá tíha. To je z toho vzrušení, našel pro to vysvětlení.
Chvíli čekal na autobus, ale pak si to rozmyslel a šel pěšky. V polovině cesty vyrazil z boční ulice výrostek na kolečkových bruslích a nešetrně se o něj otřel. Pein zavrávoral a mladík se tomu hlasitě zasmál.
»Darebáku jeden!« křikl za ním nazlobeně a polapený strachem si rozčileně zajel rukou do náprsní kapsy. S ulehčením nahmatal kožené pouzdro a několikrát ho pevně stiskl prsty. Mám kliku, že mě ten lump ještě ke všemu neokradl. Zrychlil krok a domů skoro doběhl. Aspoň že Vojtěška bude v práci, mám čas se trochu vzpamatovat. Jak jí to řeknu? Jak se oznamuje manželce, že její muž, známé budižkničemu, které to dotáhlo jen na obyčejného vedoucího mrňavé knihovny, položí do měsíce na stůl šestnáct milionů?
Automaticky se převlékl do volných domácích kalhot, sedl si v kuchyni ke stolu a rozprostřel před sebe hromádku pětitisícovek. Pár papírků a jak můžou lidem změnit život. Vojtěška se radostí zblázní. Sto tisíc jí dám na ruku, ať si holka taky něco užije. Vedle mě si moc vyskakovat nemohla. Žili jsme tak akorát z ruky do huby. Žádní ubožáci jsme sice nebyli, ale pořád se muselo počítat. Kluci stáli peníze už odmalička, a jak rostli, byli pořád náročnější. Střední škola, vysoká škola, nároky se jim zvyšovaly -- pořád jen táto, dávej.
Většinou bylo z čeho, protože Vojtěška uměla šetřit. Hlavně na nás. Vždyť co my ještě v životě potřebujeme? Shrnul peníze na hromádku, zastrčil je zpátky do koženého pouzdra, zkontroloval potvrzení o výhře a vydal se na průzkum bytu. Vojtěška dávala společné peníze do spodní zásuvky prádelníku, kde měli uložené i všechny doklady, smlouvy a papíry, bez kterých by manželé Peinovi vlastně neexistovali. Klekl si, s funěním otevřel zásuvku a pouzdro tam uložil. Udělám si kafe, snad ze mě ta strašná únava spadne. Než zapískala konvice, vyměnil úkryt ještě dvakrát. Jednou pouzdro strčil do malého baru v obýváku, podruhé mezi Slovník cizích slov a Čítanku z dějin filozofie. Schválně si vybral knihy, o kterých si byl jistý, že je Vojtěška nikdy neotevře. Opařil si rty horkou kávou, vyskočil a šel pátrat po další skrýši. Zmocnil se ho neklid a zvláštní nervozita. Pobíhal po bytě, nakukoval do rohů, prohmatával polštáře, díval se za zrcadla, přerovnával nádobí. Blížila se hodina, kdy se Vojtěška vrací z práce. Ve spěchu pouzdro zasunul pod video. »Tady budeš v bezpečí,« zašeptal.
Vojtěška halekala už z předsíně. »Jak se ti líbím? Byla jsem u holiče. Stálo to nekřesťanské peníze, ale myslím, že se to povedlo. Co tomu říkáš?«
Hledal tašky, kterými bývala při návratu z práce pravidelně obložená. Dnes měla jen kabelku a na hlavě podivně roztřepané hnízdo slámové barvy.
»Tohle je dnes moderní,« prohrábla si hnízdo rukou. Nalakované nepoddajné štětky ten zásah s úspěchem vydržely a zvesela jí dál trčely kolem obličeje jako ježčí bodliny.
»Co bude k večeři?« koukal na ni vyjeveně.
»To jsem mohla tušit,« zavyla. »Takže ty řečičky o křehkých ručičkách byly jen plané povídačky. Kdo mě ráno řekl, ať nic nekupuju, že půjdeme na večeři? Kdo se kolem mě motal, jako bych byla pocukrovaná?« Práskla kabelkou a šla k telefonu.
Teď jí to řeknu, přistoupil k ní. Vzal jí sluchátko z ruky a bezmocně zakňučel: »Je mi blbě. Bolí mě celé tělo.« Sesul se do křesla a zavřel oči.
Vojtěška rázem roztála. Položila mu ruku na čelo. »Dojdu pro teploměr a ty mazej do postele. Celý hoříš. Jestli máš štěstí, bude to jen viróza. V horším případě chřipka.«
Štěstí? Odvrátil se, aby mu neviděla do tváře. Jestli má široko daleko někdo z pekla štěstí, pak jsem to já. Hned zítra ale vymyslím jinou skrýš, pod tím videem to není dost bezpečné. A taky bych si měl založit nový účet. Svlékl se a vlezl do postele. Vzápětí nato mu Vojtěška vrazila pod paží teploměr. Sedla si k němu na pelest a starostlivě ho pozorovala.
»Máš lesklé oči a připadáš mi takový jiný, jako bys byl omámený. Nevzal sis nějaké prášky?« »Co máš pořád s těma práškama? Víš dobře, že se jim vyhýbám. Vyležím se a zítra mně bude dobře.«
»Jen aby,« podívala se na teploměr. »Vždyť jsem to říkala! Třicet sedm osm. Jdu postavit na čaj a nějaký acylpyrin doufám taky najdu.«
Pein se vyděsil. Vždyť mi přece nic nebylo, položil si ruku na srdce. To by mi tak scházelo, aby mě kleplo. Sáhl si na čelo. Bylo horké a suché a ruce se mu začaly potit. »Vojtěško!« vykřikl přidušeně.
»Tady je čaj a acylpyrin. Spolkni pro jistotu hned dva a uvidíme, co to udělá. Budeš vůbec něco jíst?«
»Nemám na jídlo ani pomyšlení,« zaskuhral. »Pokusím se usnout.«
»To bude nejlepší,« pohladila ho po rameni a urovnala mu přikrývku. Potom se shýbla a plaše ho políbila na tvář.
»Musím ti něco říct,« přitáhl si ji k sobě. »Jsem moc rád, že jsme se dohodli ohledně toho Otakarova bytu.«
»Já taky, ale už spi,« usmála se.
Probudil se za dvě hodiny rozpálený jako pec. V bytě bylo ticho a tma. »Vojtěško,« chtěl zakřičet, ale jen zasípal. Nadechl se a zařval z plných plic: »Vojtěško!«
Objevila se v ložnici jako duch. Rozsvítila malou lampičku u postele a automaticky mu sáhla na čelo.
»Ty hoříš,« vylekala se a podala mu teploměr.
Rozcvakaly se mu zuby, jak po něm přeběhla náhlá vlna zimnice. Prsty se mu třásly, Vojtěška mu musela s teploměrem pomoct. »Je mi divně. Jako bych ani nebyl. Mám strašně nafouknutou hlavu.«
Vojtěška odběhla uvařit další várku čaje. Nejvíc ji polekalo, že přestal skuhrat. To znamená, že to bude vážné. Jestli bude mít devětatřicet, na nic nebudu čekat a volám záchranku. V jeho věku by taková náhlá horečka mohla být předzvěstí i něčeho horšího, než je obyčejná viróza.
Čekal na ni s teploměrem v ruce a strachem v očích. »Jestli jsem se nepřehlédl, mám skoro jednačtyřicet.«
Rozsvítila stropní světlo a vzala si od něho teploměr. »Volám záchranku,« řekla. Snažila se, aby to vyznělo jako oznámení, že skočí na roh pro rohlíky, ale hlas ji zradil. Vylétl jí nepřirozeně do výšky a lítostivě se zatřepetal.
Pein se neohrabaně posadil. »Ať tě to ani nenapadne. Žádnou záchranku. Dej mi další acylpyrin, počkáme do rána.« Zmínka o záchrance ho vyděsila. Kdyby mě odvezli do nemocnice, neměl bych přehled ani o penězích, ani o sázence. Něco takového si nemůžu dovolit, ani kdybych byl na smrtelné posteli. Pokusil se o úsměv, ale podle toho, jak Vojtěška lítostivě zkřivila rty, mu příliš nevyšel.
»Zajdu aspoň o patro výš pro Zmatlíkovou. Je sestra v Motole, dokonce snad na interně, ta nám poradí, co dál.« Jen jak ji to napadlo, trochu se uklidnila. Toužila část zodpovědnosti přenést na někoho jiného a metráková Zmatlíková něco unese.
Proti tomu Pein nic nenamítal. Zmatlíková měla pověst rozumné ženské, ta ho do špitálu kvůli nějaké nevolnosti nepožene. »Tak už běž,« pobídl Vojtěšku, která z nějakého důvodu náhle zaváhala.
»Neměla bych ti dát čisté pyžamo?« zeptala se opatrně.
Propadl se do polštáře a tiše zaúpěl. Zmatlíkovou uslyšel už v předsíni. Měla hlas jako polnice. »Kdepak máme maroda?« halasila. »A netvařte se tak vyděšeně, paní Peinová. Člověk se na vás podívá a krev se mu mění v rosol.«
»Není se čemu divit, když má manžel jednačtyřicet,« kvokla dotčeně Vojtěška.
Zmatlíková rozrazila dveře do ložnice a Peinovi se vzápětí ulevilo. Tahle bečka sádla mě umřít nenechá. Zmatlíková mu jednou rukou sáhla na čelo a druhou mu měřila tep. Jak si k němu přisedla, matrace pod její vahou poklesla a Pein se jí skoro skulil do náruče. Byla cítit smaženou cibulkou a konvalinkovým mýdlem. Zpod vytahaného svetru vytáhla tlakoměr a změřila mu tlak. Při všech těch úkonech se jí záhyby sádla přelévaly z mohutného poprsí k laločnatému krku. Peina to uklidňovalo.
»Bolí vás v krku?« zeptala se.
Zavrtěl hlavou.
»Rýma, kašel? Bolesti hlavy? Taky nic?« Zavrtěla pochybovačně hlavou. »Co klouby? Tlak na prsou? Levá ruka vás nebrní?« Na všechno získala zápornou odpověď. »Nějaké silné rozrušení? Nerozčílil jste se v práci?«
To je ono, Pein horlivě přitakal. »Zavádějí nám nový počítačový systém a zrovna dnes to se mnou málem seklo.«
»Proč jsi mi nic neřekl?« zaúpěla Vojtěška.
»Copak ses mě ptala? Vrazila jsi do mě acylpyrin a strčila do postele,« řekl ublíženě.
»Dojdete do koupelny?« zeptala se Zmatlíková.
Pein se vyhrabal z postele. Šlo to líp, než si myslel. Před Vojtěškou Zmatlíková přirazila dveře. »Sedněte si na vanu, ohrňte si nohavice a pusťte si na nohy studenou vodu. Schválně co to udělá.
Tep i tlak máte normální, nachlazený taky nejste, tak prubneme babskou radu. Paní Peinová!« křikla přes zavřené dveře. »Připravte mi nádobu s octovou vodou, houbu a ručník.« Pein si sprchoval střídavě jednu a druhou nohu. Příjemně to chladilo, cítil, jak mu horkost v těle polevuje.
»A teď zpátky do postele,« hnala ho Zmatlíková do ložnice a kolébala se za ním. »Svlečte si kabátek,« poručila a zručně ho začala třít houbou namočenou v octové vodě. Když ho vytírala ručníkem dosucha, Pein slastně zavzdychal. Vojtěška koulela očima.
»A teď znovu změříme teplotu. Uvařila byste mi kafe, paní Peinová?« zeptala se, aniž by se otočila k Vojtěšce, která hned poslušně odcupitala.
»Trošku žlučovitá, co?« mrkla na něho Zmatlíková. »Měla by si trochu víc obalit nervy tukem, pak by ji jen tak něco nerozházelo. No vida, třicet sedm pět. To nám to jde hezky dolů. Jak se cítíte?«
»Dobře,« usmál se Pein. »Už mně skoro nic není.«
»Tak rychle to nepůjde. Ne abyste po mém odchodu šel koukat na detektivku. Snažte se být v klidu, žádné zbytečné emoce. Požádejte manželku, ať vás před spaním ještě celého tím octem natře a ráno se u vás stavím. Kdyby něco, skočíte si na obvod. Ale já bych to tipovala, že budete jako rybička.«
»Když mně bude dobře, mám jít do práce?« zeptal se Pein s vracejícím se elánem.
»Nač ten spěch? Jestli máte pár dní dovolenou, klidně zůstaňte dva tři dny doma. Víte, jak to dnes chodí s nemocenskou. Ta by se vám na tak krátkou dobu nevyplatila, ale odpočinout byste si měl. Lidi se štvou jako koně,« povzdechla si, až jí mocné poprsí podepřelo bradu. »A co z toho mají? Akorát tak kšefty pro hrobníky.«
Pein se zakabonil.
»Tak já poběžím,« rozloučila se a sunula mohutné tělo z ložnice.
»Co to kafe?« urazila se Vojtěška.
»Dejte si ho místo mě, paní Peinová,« doporučila jí Zmatlíková bodře a hýkavě se zasmála. »To je ale kytovec, viděl jsi?« přisedla si Vojtěška k Lojzovi. Na její muší váhu matrace nereagovala. »A to je zdravotní sestra. Ráda bych slyšela, jak pacientům po infarktu doporučuje, aby zhubli.« »Mám hlad,« ozval se Pein. V nose ho stále ještě šimrala slaboučká vůně smažené cibulky. Vojtěška pohotově vyskočila. »Na co bys měl chuť? Moc toho tu není, když jsem nenakoupila, ale já si nějak poradím.«
»Dal bych si míchaná vajíčka a tři topinky,« zasnil se. »Ale ta vejce musí být na cibulce, ne abys je ošidila, já to poznám,« zahrozil jí.
Teprve teď si Vojtěška oddechla. Jak začal mít chutě, už mu nic není. Pein se po jejím odchodu opatrně odplížil do obýváku a zašmátral v úkrytu pod videem.«
»Kolik té cibulky?« zaslechl Vojtěšku.
Upaloval zpátky do ložnice a přidušeně křikl: »Jedna stačí,« a znovu se obezřetně odšoural do pokoje. Cítil se skvěle, po dřívější slabosti ani památky. Kožené pouzdro bylo na svém místě. Bleskově do něho nahlédl, něžně pohladil potvrzení, zašustil pětitisícovkami a spokojeně se skulil zpátky do postele. Až se najím, tak jí to řeknu. Bylo až dojemné, jaký o mě měla strach. To člověk vycítí, když druhý obavy předstírá, nebo se vážně bojí. Ale strachovala se o mě, nebo o sebe? Třeba jen zpanikařila při představě, co si beze mne sama počne. Ne, počkám do zítřka. Pořádně se na to vyspím, ráno zavolám do knihovny a zůstanu doma. Než přijde z práce, udělám královský nákup, vezmu auto a nacpu ho jídlem až po střechu. A taky jí koupím růže. Klidně celou kytici, můžu si to dovolit.
Vojtěška mu natřepala polštář, aby se mu líp sedělo, a strčila mu pod nos tác s talířem. Labužnicky začichal. »Petrželku nemáme?«
»Ne,« nakrkla se. »Ještě před chvílí ti koukal hrobař do kapsy a teď tě zajímá petrželka. Jez, ať to nevychladne. Studená vajíčka chutnají jako guma.«
Pein s rozkoší ulomil kousek topinky a vložil si ho do úst. Bože, to je chuť! Nikdy bych nevěřil, že obyčejná topinka může tak skvěle polaskat patro. Nabral na lžičku trochu třaslavé vaječné hmoty a mlaskl.
»Šmakuje?« usmála se Vojtěška.
»Znamenitě. Kam se hrabou všechny kulinářské vychytávky. Není nad kus chleba a dobře udělaná vejce. Nebylo by pivo?«
»Bylo, ale nedostaneš,« postavila si hlavu.
»Ani skleničku?« žadonil.
»Nejdřív tě změřím,« změkla. »Jestli budeš mít pod sedmatřicet, skleničku ti dovolím.« Ráno zazvonila Zmatlíková. Už byl po snídani, ale přecházel po bytě jen v pyžamu. Jak uslyšel zvonek, přehodil přes sebe šedý župan, kolem kapes, límce a rukávů lemovaný paspulkou z čistého hedvábí, a kráčel otevřít.
»Tak pacient je naživu,« konstatovala Zmatlíková a vevalila se do předsíně. »Vypadáte podstatně líp než včera. Abych řekla pravdu, vůbec jste se mně nelíbil. Dost mě udivilo, že jste měl v pořádku tlak.«
»Nestrašte, ženská,« couval před ní do pokoje.
»Ta vaše kalupinka je ještě doma?« rozhlédla se Zmatlíková kolem sebe, jako by očekávala, že Vojtěška zahanbeně vyleze zpod gauče.
»Manželka šla do práce, ale já jsem si podle vaší rady vzal do konce týdne dovolenou.«
»Ono se to tam bez vás nezblázní,« schválila mu dovolenou Zmatlíková a tím mu připomněla, jak si Ježdice s Vránou budou za jeho nepřítomnosti válet šunky.
»To byste se divila,« řekl popuzeně. »Jakmile nad těmi svými ženskými nestojím s holí, hned je nějaký průšvih.«
»Jaké vy můžete mít v knihovně průšvihy,« hekla Zmatlíková a vyndala z kapsy tlakoměr. »Ještě si vás radši změřím, abychom něco nezanedbali,« přikolébala se k němu a vtlačila ho do křesla. »Máte teplotu?« zeptala se, když byla hotová.
»Než jste přišla, měl jsem třicet šest sedm. Jsem jako křepelka.« A teď už vypadni, žadonil očima.
Zmatlíková se rozvalila do protějšího křesla. »Kolikrát si říkám, jaký vy knihovníci máte prima život. Já se sekla v povolání. Samé služby a žádné peníze. Každý ministr jen něco slíbí, udělá ve všem bordel a zase jde. Ale vy si se svými platy asi taky nebudete moc vyskakovat, že jo? Takhle vyhrát pár milionků, to by byla věc. Jednomu by se hned ulehčilo.«
»Jak-jak to myslíte?« zakoktal se Pein a najednou si uvědomil, že během včerejšího hektického dne nezadrhl ani jednou.
»Jak to říkám,« zafuněla Zmatlíková. »Já bych věděla, co s nima. Vykašlala bych se na práci a dělala jen to, co mě baví. Bez stresu, v poklidu, pěkně piánko bych se starala o zahrádku a pěstovala zeleninu. To by mě bavilo ze všeho nejvíc.«
»Vy máte zahrádku?« zeptal se Pein připitoměle.
»Říkám snad, co bych dělala, kdybych vyhrála, ne? Koupila bych si domek a zahrádku někde za Prahou a před starým bych ani necekla. Pěkně bych si užívala penízky sama. A možná bych se porozhlédla po nějakém klučíkovi. Žádné sliby do budoucnosti, jen chvilková obapolná rozkoš,« zavlnila blaženě lalokem nad vlastním nápadem. »Ale moc žvaním, práce mi doma stojí a za chvíli jdu na odpolední. Držte se v teple a žádné rozčilování,« varovala ho ještě jednou, než se odkolébala.
Chvatně vytáhl z kapsy županu kožené pouzdro. Když Vojtěška odešla do práce, stačil pro něj nalézt zase nový úkryt, ale ani tentokrát nebyl spokojený. Do měsíce mi pošlou zbytek výhry, uvažoval, co nejdřív bych si měl založit nový účet v jiné bance. Vrátil se do postele a pouzdro strčil pod polštář. Slova Zmatlíkové mu nešla z hlavy. Baba jedna vykutálená. Tak ona by starému nic neřekla a koupila by si domek se zahrádkou. Nápad to není špatný, ale jak zařídit všechno ostatní?