Anna Bauerová Císař gladiátorů Váz., 416 str. Cena: 239 Kč

Historický román z doby, kdy Řím začal pohlcovat keltský svět. Z velké lásky keltské kněžky Lugiony a Marka Aurelia se tajně narodila dcera Aura. O ni usiluje císař Commodus, který se s ní seznámí při slavnostech v Carnuntu a pochopí, že je to jeho nevlastní sestra. Život Říma za jeho vlády byl plný rozporů. Udržel mír na severní hranici impéria, římský lid ho miloval jako mladého statečného boha, ale svou psychopatickou povahou způsoboval utrpení svým nejbližším a pronásledoval každého, kdo by ho mohl zastínit. Stále více jeho odpůrců ho však chce odstranit i za cenu krvavé vzpoury.

UKÁZKA

Dobrou náladu jí pokazila Lucia Donata. Vybrala si k tomu krásný jarní podvečer, kdy pootevřela dveře jejího srubu a zeptala se, zda může dovnitř.
"Co potřebuješ?" otázala se Lugiona nikterak vlídně.
"Vidíš přece, že jdu za tebou, tak je snad jasné, že s tebou potřebuji mluvit," odpověděla Lucia a chtěla vstoupit.
Lugiona ji ve svém domě nechtěla. "Je teplo a slunce ještě nezapadlo, posadíme se venku." Vyšla na terasu před srubem, usedla na lavici u dřevěného stolu a ukázala na místo proti sobě. Lucia Donata jí byla kdysi velice blízká. Starala se od narození o Auru a později ji vychovávala na Zerhostu. Jejich vztah ochladl kvůli tomu, že Lucia opustila Filida a bydlela v osamělé chýši, kde občas přijímala návštěvy Matura Donata, svého nově objeveného bratrance z Carnunta. Filida rozchod zlomil. Lugiona by časem patrně vykázala Lucii z Lugnemetu - vždyť římský důstojník by jí v Carnuntu jistě našel ubytování - ale když Aura odjela s Commodem do Říma, o Lucii se nezajímala.
"Přišla jsem tě požádat o laskavost, Lugiono," začala Lucia. "Nežádám vděčnost, ale protože potřebuji, abys mi vyhověla, dovolím si ti připomenout, že jsem utratila své mládí v pustých lesích na Zerhostu, kdy jsem bez jakýchkoli styků s okolím vychovávala tvou dceru od narození do deseti let. Pak ovšem i tady v Lugnemetu. Stala jsem se její náhradní matkou, a kdyby mě neměla, nevím, jak by dopadla."
"Styky s okolím sis už vynahradila," suše poznamenala Lugiona. "Co ode mě chceš?"
"Maturus byl s částí své jízdy přeložený do velkého vojenského tábora u Mediolana, města ležícího v nížině za Alpami. César posiluje předsunuté posádky v širokém okolí Říma. Podle rozkazu mají jízdní oddíly vyrazit co nejdříve. Chci jet s nimi, ale Maturus už nestihne pro mě opatřit koně, zajet s ním pro mě sem a pak zase nazpátek do Carnunta. Potřebuji tu moji zdejší hnědku."
"Tvoji," zdůraznila Lugiona, "hnědku? Měla bys vážit slova, Lucie. Víš, kolik stojí každý z našich ušlechtilých koní? A jak je tu zapotřebí?"
"Taky jsem ti byla zapotřebí, Lugiono. Ale vždycky jsi mi dávala najevo určitý odstup a neporozumění. Nejspíš proto, žes věděla jen málo o mně a mém předchozím životě - a že jsem nemohla mluvit o těch strašných věcech. Nesvěřovala jsem se ani tobě, ani přátelům, ale měla jsem k tomu vážný důvod."
"To jsi opravdu měla a chápu, že ses nám svěřit nehodlala. Vražda je totiž pokládána za těžký zločin nejen v našem světě, ale i u Římanů a jiných národů. V naprosté většině se trestá smrtí." Lucia vytřeštila oči.
"Upřímně ti řeknu, co vím a co jsem si domyslela," začala hovořit Lugiona. "Je to už několik let, kdy sem Maturus za tebou přijel, ale tys byla se mnou a s Aurou na Zerhostu. Přivítal ho Filid, a to velmi laskavě a přátelsky, jak měl ve zvyku. Ještě netušil, co se z vašeho vztahu vyvine. Maturus se mu svěřoval, jak po legionářských letech v Sýrii a jiných dalekých zemích začal hledat členy své rodiny. Rodiče byli mrtví, ale otec měl bratra Lucia Donata. Tento Maturův strýc byl lékařem u desáté legie Gemina, která měla tábor u Brigetia. Tam ho Maturus už nenašel, zato se dozvěděl o otřesné události. Chceš o ní také slyšet?"
Lucia rozpačitě přikývla.
"Lucius Donatus byl nesmírně slušný a laskavý člověk, legionáři ho přímo milovali. Byl vynikající lékař a každému dával najevo pochopení a soucit. Vojáky často trápila horečka, protože Brigetio je obklopené bažinami, ale Donatus na ni měl výtečný lék a pomohl mnoha lidem. Pak na ni onemocněl Apollineus, velitel kohorty, který byl u svého mužstva taky ve velké oblibě. Příjmení Apollineus dostal pro svou obdivuhodnou krásu. Donatus mu místo léku podal jed a otrávil ho. Navíc mu připravil muka, protože šlo o žíravinu, kterou mladý muž ve strašlivých křečích zvrátil. Proto bylo možné zjistit, o jak drastický jed šlo. Apollineus později zemřel, ale Donatus při výsleších mlčel, neřekl ani slovo. Nikdo jeho skutek nechápal, lékař Apollinea snad ani neznal, ke všemu byl proslulý svou mimořádně dobrotivou povahou. Legát ho mohl dát popravit i bez soudu, prošlo by mu to, ale deportoval ho do dolů v Železných Alpách. Donatus neměl pro svůj čin pražádný důvod, všichni si proto mysleli, že zešílel. Mám pokračovat?"
Lucia se ani nepohnula, mlčela.
"I z jiných zdrojů než jen od Matura vím, že Donatus v dolech léčil posádku a vězně, ale opět úplně všechny se stejnou péčí. Obětavě se věnoval i vrahům spoluvězňů. Pro jeho milosrdenství se soudilo, že je křesťan, který má tuto vlastnost tak trochu povinnou, ale nebylo tomu tak. Donatovi byl soucit s trpícími prostě vrozený. V Brigetiu to věděli, a proto si mysleli, že Apollinea mohl zabít pouze v záchvatu šílenství. Taky jsem to nejprve nevylučovala, ale pak jsem dospěla k názoru, že to není správné řešení. Apollinea jsi mohla zavraždit pouze ty! Otec to jistě věděl, ale neprozradil tě!"
Lucia ani nezdvihla hlavu, jen ruce na desce stolu zaťala v pěsti.
"Apollineus tě něčím k smrti urazil, zostudil, zesměšnil, zranil, okradl," vyjmenovávala Lugiona, "ale patrně šlo o to nejobvyklejší, ten darebák tě prostě svedl a opustil. Jenže to není důvod k vraždě."
"Od konce zimy do jara mi nedal pokoj," ozvala se konečně Lucia vyprahlým hlasem, " čekal na mě, kde jen mohl, a neustále mi opakoval, jak mě miluje. Sliboval, že se v životě už nikdy nerozloučíme. Za jarní noci jsem se mu odevzdala a vzápětí jsem se do něho nesmírně zamilovala. Nikdy jsem netušila, že na světě vůbec může existovat tak veliká láska. Apollineus měl krásu Apollona a vědělo se o něm, že je blízkým přítelem Commoda. Mně byl ale vším."
"Vždyť jsem to říkala, svedl a opustil," řekla mrazivě Lugiona, ale Lucia jako by ji nevnímala.
"Když jsem zjistila, že jsem těhotná, potěšilo mě to. Běžela jsem mu to říct, ale chystal se s kohortou na cvičiště. Na mou radostnou zprávu chladně odvětil, že teď nemá čas. Zarazilo mě to, ale pak jsem si řekla, že to byla moje chyba, a zlobila jsem se na sebe, že jsem za ním tak nevhodně přiběhla."
"Velký Lugu," zasténala Lugiona nad takovou prostotou.
"Čekala jsem ho večer v olšinách, kde jsme se vždycky scházeli, ale nepřišel." Lucia začala mluvit rychleji. "Šla jsem se podívat k jeho velitelskému stanu, před kterým bylo menší shromaždiště. Hořel tam oheň, kolem něj sedělo nebo stálo plno mužů, popíjeli svůj příděl vína a poslouchali Apollinea. Mluvil o mně. Podrobně jim vykládal, co všechno jsme spolu prožili, naše milování popisoval hrozně sprostými slovy. Já jsem pro něho byla děvka, v latině se užívají mnohem hnusnější označení pro padlou či prodejnou dívku - lupa, puta, prostibula." Lucia náhle zdvihla ruce a zakryla si dlaněmi tvář. "Jeden z mužů se rozkřikl, že jsem byla moc snadná kořist, ale ať uzavřou sázku na chladnou a nedostupnou Garunu, dceru barvíře z Brigetia."
"Jak jsi to provedla, že tě nikdo nepřistihl? Když Apollineus onemocněl zdejší obvyklou horečkou a tvůj otec se k němu chystal, nejspíš jsi mu zaměnila lahvičku s lékem za podobnou s jedem. Jen mě udivuje, že to šlo tak snadno."
"Otec používal běžné lahvičky na léky z laciného zeleného skla. Lék na horečku, svůj vynález, měl v několika z nich. Ve stejných měl i jedy, ale ve zcela zvláštní skřínce, aby nemohlo dojít k záměně. Sáhla jsem po první z nich, nevěděla jsem, jak strašně ten jed působí. Ve svém zoufalství jsem chtěla, aby Apollineus ihned zemřel."
"Tvého otce pak odvedli do tábora u železných dolů - a ty jsi mlčela."
"Jeho odvedli, ale mě by zabili! Otec to věděl, proto mlčel. Zbičovali by mě a utopili v Danubiu. Co jsem měla dělat?"
"Především jsi neměla vraždit."
"Naříkala jsem pak celé dny a noci a přišla o své dítě."
Lugionu to na chvíli umlčelo, ale pak k Lucii znovu pocítila nechuť. "Takže neplodnou ses stala potratem. Jenže nám jsi naznačovala jakousi hrůznou událost, strašlivý úraz kdesi v pustině."
"Vždyť zdaleka nevíš všechno, Lugiono. Odsuzuješ mě a nic nevíš." Lucia poprvé zdvihla hlavu a podívala se jí do očí. "Po tom všem, co jsem zavinila, jsem ještě nějakou dobu zůstala u legie Geminy a léčila vojáky otcovými léky. Pak se jednou ráno u mého stanu objevil rybářský synek z chatrčí u Danubia a vyřizoval mi, že u mostu za táborem na mě čekají dva jezdci. Mám hned přijít, nesou mi vzkaz od otce. Samozřejmě jsem tam spěchala."
"Poslat vzkaz z tábora smrti je přece nemožné." Lugiona si vzpomněla na Dangina, přítele z dětství, a jeho pokusy dostat se z dolů v Železných Alpách.
"Taky jsem trochu zapochybovala, jenže ti dva jezdci na mě opravdu čekali. Měli celkem obyčejné jízdní obleky, ale z pěkné látky, a vedli pro mě třetího koně. Nedovolili, abych se šla převléknout. Chci-li vidět otce, než bude muset uprchnout z impéria a skrýt se někde v barbariku, musíme prý si pospíšit. Rozjeli jsme se tryskem a mě napadlo, že mi ani neřekli, jak se jmenují. Oba byli mladí, jeden mohutný obr s vyholenou hlavou, druhý měl nápadně zrzavé vlasy, úplně červené."
Rufus, mihlo se Lugioně hlavou, Commodův přítel Zrzek!
"Jeli jsme až do odpoledne, jen k polednímu jsme se v jednom statku napili mléka a snědli kus chleba," vyprávěla Lucia. "Kolem nás se začaly zdvihat vrchy, dostali jsme se na kamenitou stezku. Jen tu a tam jsem ve skaliskách zahlédla osamělou chýši. Údolí se zužovalo, muži zvolnili jízdu a skoro krokem dojeli k přírodní skalní bráně. Projeli jsme jí a tam na mě čekali!" Lucia se zajíkla. "Teď uslyšíš, co jsem ze sebe nikdy nemohla vypravit. Ale už jsem to ze sebe dostala, podařilo se mi povědět to Maturovi. Všechno ti popsat rozhodně nedokážu, ale snad pochopíš, co se stalo."
"Kdo tam na tebe čekal?" zeptala se Lugiona s obavou, že Lucia dostane jeden ze svých záchvatů.
"Kolem dvaceti chlapů, vypadali jako lupiči z hor. Kolem nich stálo na koních pár římských ozbrojenců. Na první pohled byl nejdůležitější mladík v rudém plášti a se zlatou obroučkou na plavých vlasech."
"Commodus!" uhodla Lugiona. Vzhledem k Zrzkovi ji to příliš nepřekvapilo.
"Posměšně mě uvítal a pak se obrátil k těm chlapům. Moc jsem si je neprohlížela, vlastně jsem se hrozně bála jen na ně pohlédnout. Vím, že byli zarostlí, oblečení do vlny a kůže a opodál měli odložené štíty a do země dřevci zapíchnutá kopí, která byla nová, asi římská. Commodus jim děkoval za pomoc v šarvátce s najezdníky z horského kmene, kteří se snažili proniknout do úrodné Panonie."
Takové střety byly běžné, věděla Lugiona, ale protože celkem o nic nešlo, císařský princ se na nich cvičil ve válčení. Náhle ji napadlo, proč tam na Lucii čekali, a hrůzou jí naskočila husí kůže. "Commodus velebil jejich statečnost," namáhavě pokračovala Lucia, "a řekl, že nezapomněl ani na slíbenou odměnu. Tady ji máte! vykřikl a ukázal na mě. Tato mladá krásná dívka je odsouzena k smrti za vraždu. Žíravým jedem otrávila mého přítele, mého bratra Apollinea za to, že už s ní nechtěl spát. Ortel vykonáte vy. Nechám ji tu s vámi samotnou a dělejte si s ní, co chcete. Vždyť jste muži! Neopouštějte ji ale dřív, než bude mrtvá! Pobídl koně a rychle odjel, po jeho boku ten zrzavý, za nimi několik Římanů - to bylo poslední, co jsem viděla."
Lucia si přitiskla k ústům cíp bílého závoje, Lugiona odvrátila pohled. "Chci ti říct už jen to," uslyšela Lucii, "že v mukách nenastává smrt strašlivě dlouho. Zdá se ti, že konečně přichází milosrdná tma, ale nová trýzeň tě znovu probudí. Konečně jsem se propadla do hlubokého bezvědomí, které ti, co mě znásilňovali a mučili, považovali za smrt. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a jestli jsem se pak pokoušela odplazit sama, nebo mě přímo tam našla bylinářka z chatrče, co jsem ji za jízdy viděla ve skalách. Dál už to celkem znáš."
Lugiona přikývla. "Myslím, že už není nic nejasného."
"Až na jednu věc." Lucia si závojem otřela obličej a zvolna dopila víno z hliněného poháru. "Nikdy jsem nepřišla na to, jak se Commodus dozvěděl, že jsem Apollinea zabila já. Zemřel sice trochu později, ale odsouzený byl za to můj otec, mě nechali legionáři v táboře, abych je léčila, nikdo mě nepodezíral."
"Commodus si domyslel stejně jako já, kdo měl prsty Apollineově smrti a proč. Římští učitelé tomu říkají logická dedukce. Náš mladý imperátor je sice strašlivý zmetek, ale hloupý rozhodně není."
"To asi není, ale je šílený - a podle zpráv, které dostávají moji přátelé, je to s ním čím dál horší. Nic se nestane, když od něho osvobodíme svět."
"To máte v úmyslu?" Lugionu to očividně zaskočilo. "Kdy chceš odjet?"
"Zítra za úsvitu."
"Tu hnědku si vezmi." Lugiona popošla ke dveřím. "Eburosovi řeknu, že jsem ti ji dala." Vešla do svého srubu a zavřela zevnitř dveře na závoru.