Ota Ulč Klokánie a obtížné sousedství Váz., 320 str. Cena: 209 Kč

V cestopisném vyprávění o Austrálii, Novém Zélandu, Filipínách a zajímavých místech v jejich blízkosti přiblížil Ota Ulč tento kontinent očima jeho obyvatel, kteří se v krátké historii museli vyrovnávat s mnoha neobvyklými překážkami. Jednak vstoupili pro Evropany do zcela neznámých a podivuhodných přírodních podmínek na druhé straně zeměkoule, jednak tam našli původní obyvatele se zcela odlišnou kulturou a civilizační úrovní. Jak se zdejší život během krátké doby několika století změnil, co zaniklo a co nového se vytvořilo samo sebou, jací jsou dnešní Australané a kolik podob má jejich kultura, to zajímalo autora ze všeho nejvíce. Do Austrálie vstoupil takříkajíc zezadu, přes město Darwin na severní výspě pátého kontinentu. O tom je následující ukázka.

Když jsem seznamoval Josefa Škvoreckého se zákruty připravované cesty, sdělil mi, že v Darwinu žije jeho spolužák Přemysl Nejezchleba, Přemek nám známý ze Zbabělců. Po Únorovém vítězství pracujícího lidu uprchl z Náchoda, sídlil v Melbourne, v roce 1968 se vrátil zkusmo do rodného města, zapojil se manuálně do budování, naslouchal tepu dělnické třídy, jemu zas naslouchali vládci dělnické třídy, takže řešením byl druhý definitivní odjezd z Náchoda. Od znormalizovaného socialismu se vzdálil až právě do Darwinu, kam jsem mu napsal a kde mi na letišti úředník předal jeho kostrbaté psaní. Rezervoval nám pokoj v hotelu Parap, potkáme se v baru, poznáme ho, neboť bude mít na hlavě klobouk.
Je brzo odpoledne, v říjnu, tedy na jaře. Taktak že jsme to stihli. Za měsíc se třeba už dostaví deště, které promění kraj v bažiny a bláto. V Severním teritoriu je příliš horko a zejména vlhko pro ovce; kravám se tu ale celkem daří. Velice se daří nerostům -- železo, měď, bauxit, stříbro. Uranové naleziště v místě Narbalek je prý největší na světě.
Northern Territory je nesamosprávné území o 520 000 mílích čtverečních (čili 17 x ČR), čtyři pětiny, ty nejsevernější, jsou tropické, pětina již mírnější. Většina jeho obyvatel žije v Darwinu, teď již o odhadovaném počtu 85 000 obyvatel. Mezi nimi je řada původních praobyvatel Austrálie -- oněch Aborigines, zkráceně zvaných Abos, a též přibývá přistěhovalců, nepříliš vítaných, z rovněž nepříjemně blízkého asijského sousedství. Však z Darwinu je blíž do Singapuru než do Sydney.
Darwin, jediné australské město, poničené za druhé světové války japonskými bombardéry, postihl další neblahý primát o Vánocích roku 1974. Dostavil se totiž cyklon s dívčím jménem Tracy a rychlostí 165 mil za hodinu smetl devět desetin všeho kolem. Zpřevrátil a rozlámal padesát letadel. Lodě vyházel do svahů. Nový dvanáctiposchoďový hotel, stavěný tak, aby odolal cyklonům o rychlosti 180 mil, se rovněž rozsypal. Došlo k evakuaci přeživších obyvatel a znovu vybudováno bylo město, jež nese jméno Darwinovo s jeho proslulým evolučním principem »survival of the fittest«.
Nejznačnějším zdrojem obživy tam prý je byrokracie. Z okolí třeba tisíc kilometrů se scházejí prospektoři, kutající stachanovci, všelijací vyznavači poustevnického způsobu života. Ráz města je vyloženě pionýrský. Nechť promluví statistiky:
Darwin drží australský rekord v procentu nemanželských dětí.
Darwin má nejvyšší rozvodovost.
Spotřeba alkoholu předčí národní průměr osmkrát. Ve zdejších novinách byl inzerát: »Hledáme šoféra. Abstinent 50 dolarů týdně. Ochmelka 100 dolarů.«
Taxikář jugoslávského původu nás vezl do hotelu Parap. Slovansky zeširoka se rozpovídal, že život tady nahoře celkem ujde.
Hotely staršího data mi v této zemi připomínají trošku konvent, trošku polepšovny. Nad dveřmi každého pokoje je okno, aby světlo ze stále osvětlené chodby mělo dostatečný přístup a mohlo ztěžovat spánek. Ráno zavříská celoústavní budíček. V koridorech se promenují bytelné strážné. Vláčejí prostěradla a chřestí klíči.
V recepci Parapu seděla předčasně vadnoucí třicátnice. Umolousaným prstem putovala zpocenou pěšinkou mezi ňadry a houkla na mne požadavek, jehož smysl jsem pochytil až po několikerém zopakování: abych vysolil dolarovou zálohu na klíč. Takové zálohování bylo v Austrálii běžné. Ještě jsem se troufl recepční pozeptat, kde je bar. »Čekám totiž krajana, víte,« dodávám snaživě. Proč by ji ale taková polehčující okolnost měla zajímat? Pomalu máchla všemi směry. Její gesto nebylo však nezdvořácké, nýbrž navigační přesnost sama. Parapův bar: ne diskrétní koutek, ne jedna pivní prostora, ale pomalu celý uliční průchodící blok, do čtverce. Vchody a východy mnoha směry a uvnitř u pultů tucty nejprapodivnějších individuí. Aboriginové, praobyvatelé země s pletí černou do modra, prospektoři z buše, dělníci, pastevci, úředníci v šortkách a bílých punčoškách ke kolenům, průměrný věk pod třicet. Právem jsem si připadal jako stařešina. U baru rovněž stál jeden kůň a nějací dobráci do něho lili pivo. Australská chmelovina, zdůrazňuji, je značně lepší a zejména alkoholičtější než novozélandské či americké výrobky.
Přemysla Nejezchleba, běžence z Náchoda a mám poznat podle klobouku. Širáků bylo ve výčepu k nespočítání. Nikde ani náznak slovanské bramborové vizáže.
Nezbylo než přistoupit k problému jako Brettschneider a naslouchat zvukům okolí.
Dlouho nic.
Konečně. Chlap, dokonalý Mefisto, černý, chlupatý kolem dokola, co sval, to asi ocel. Řečí připomínající RSDr. Vasila Biľaka, promlouval s bělovlasým, značně menším mužem. Ten rovněž nevypadal ani trochu slovansky, nicméně chlupatci odpovídal česky a měl klobouk extravagantních rozměrů.
Přistoupil jsem a slušně jsem pozdravil: »Dobrý den. Nejste, prosím, pan Nejezchleba?«
»A vy jste Ulč,« přerušil Přemek můj úmysl okamžitě vyřizovat pozdravení od kamaráda v Torontu. »Kde jste byl tak dlouho? Tady s krajanem už trestáme pátý pivo.«
Krajan se představil přízviskem »Čert«. Tento Marbuel opravuje telefonní dráty a za dvě desetiletí prolezl, protrpěl, ale nakonec udolal ty nejsatanštější pouště.
Oba veteráni mne ochotně poučovali o svých exulantských začátcích, k dotvrzení nebetyčného kontrastu mezi osudy generace poúnorové a posrpnové.
Začátkem studené války Amerika příchozí téměř nebrala. Hoši jeli do Indočíny v cizineckých legionářských uniformách nebo do Brazílie za baťovským či podobným dobrodružstvím. Přemnozí je nepřežili. Když se tedy Austrálie smilovala, děkováno bylo i za to nejhorší. Stát se ovčákem, nekonečně daleko od civilizace, dusit se v dolech, bušit do železničních pražců, opravovat jednokolejku, k zbláznění užírán mouchami; ano, to byly vesměs pionýrské poúnorové začátky. Na exulanty nečekaly docentury, profesury, křesla, stolice, nadační fondy a další varianty kapitalistické štědrosti k zabezpečení též marxistů-leninistů s výhodně zlidštěnou tváří. Přemysl Nejezchleba je pradlenou v nemocnici. Je spokojen a ambice nemá.
Čert, to je značně jiný kalibr. Peněz si nadělal kupu a teď se zrovna chystá do staré vlasti roztočit tam přes prázdniny dvacet tisíc dolarů s gestem někdejších jáchymovských brigádnických grandů, kteří se taxíkem vozili do Karlových Varů na reprezentační bál.
S Čertem pracují taky ti nově přišlí. Kádrově je odbyl jedním mávnutím chlupaté ruky: »Prosím vás, dyť to jsou bábovky! Poloshnilí socialismem. Práci nezastanou, ulejvají se. To ale není to nejhorší. Vesměs jsou to podšívkové, nesolidové, lháři,« odplivl si Čert, přesně na mou botu. Inu, závěr generalizující; třeba taky generační nevrlost, závist. Od Čerta jsem se dozvěděl o osudu kamaráda z gymnázia. Seděli jsme spolu v lavici a přes dvacet let jsem o něm neslyšel. Čert ho zná, celou dobu je v Perthu v Západní Austrálii a dotáhl to na zřízence v ústavu pro duševně choré.
Večer Přemek rozhodl, že Priscillu a mne vezme do města. Skončili jsme v moderní restauraci Knickerbocker.
Nechal jsem objednávání na Přemkovi a on se zmínil o knedlících a podobných specialitách. Tyto těstoviny v tropech? Podivné. Řešení jsem našel cestou na záchod. V pátrání po dvou nulách mi vypomohl vlídný dívčí hlas »Páni jsou tudy«.
Došlo mi teprve po návratu ke stolu, že rada byla česká. Inu ovšem, těch piv už bylo několik, nejsem na australský mok zvyklý, také máme dneska delší cestu za sebou, i rovník jsme někdy kolem poledne přebrázdili. Nicméně mi to nedalo a zeptal jsem se muže z Náchoda.
Přemek ukázal na elegantní stvoření, věk tak dvacet šest. Unikla vhodným provdáním z Československa někdy uprostřed šedesátých let. Teď má s manželem peníze a tento podnik v Darwinu.
Chtěli jsme podniknout aspoň malinké safari do Arnhem Land a měli jsme štěstí. Zrovna se na takovou expedici pouštěl landrover pro pět a dvě místa byla volná. Za volantem seděl osmahlý ranger, Aussie jedna radost -- průvodce, profesionální fořt a nikoliv slouha, jemuž jsme si netroufli strkat spropitné.
Vyrazil s námi napřed k řece Adelaide. Nedávno tady byl přítomen při úlovku devítimetrového krokodýla. Je dobré, poučil nás, vrazit potvoře hák do tlamy. Začne se převracet, točit jako čamrda a pak se vysílením vzdá. Zásluhou ochránců přírody a zákazu lovu ještěrů Crocodylus porosus se tyto obludy značně rozmnožily, dle odhadu je jich už sto tisíc. Úměrně roste i počet jejich obětí.
Terén je plochý a zelený. Sem tam strom zvaný pandanus, většinou ale eukalypty čili gumtrees. Je jich prý na šest set druhů, některé jsou červené, jiné bílé, mátožně se vysvlékají z kůry, další zas vyrostou sto i víc metrů. V různorodosti je ale ještě přetrumfne strom wattle, cosi jako akácie, připomínající evropskou mimózu.
Ranger natáhl ruku a za jízdy natrhal nějaké listí: »Koukejte se.«
Koukali jsme.
»Zavařte si je do čaje a vypijte, dostanete infarkt a bude po vás. To vynalezli Abos.« A tak jsme se dozvěděli, že mezi Abos je tento nápoj popravčím prostředkem. Když se nic netušící oběť napije, proradní společníci začnou tančit -- znamení kvapící smrti. Už je ale pozdě, aby kandidát jakkoliv odvrátil svůj zánik. Kat pak oběti vyřízne a na požádání předloží ledvinu jako důkaz vykonaného aktu.
V pralese jsme nepotkali ani jednoho domorodce. »Ti jsou aspoň dvě stě mil daleko,« řekl ranger.
Abychom začali od Adama, k němuž ostatně australští Abos mají ze všech druhů žijícího člověčenstva nejblíže. Antropologové jim vesměs přiznávají primát praobyvatel této planety. Tvorové s tváří dost neandertálskou, když jsou ponecháni sami sobě, nejvíc si libují ve stylu života doby kamenné.
Demografická tvrzení se různí. Část jich žije původním životem v přírodě, část jich živoří v západní civilizaci a péče o všechny spadá jednak pod federální vládu v Canbeře, jednak pod jednotlivé státy. Jsou australskými občany, smějí volit, ale -- na rozdíl od ostatních Australanů -- volit nemusí.
Muži mají vesměs pěkné postavy, jsou pořádní pořízkové, široká ramena, pleť černočerná až domodra. Hezký obličej jsem mezi nimi neviděl ani jeden. Dokonce i dětičky viděné evropskýma očima nevypadají příliš rozkošně: velice rozpláclý nos, hrubé rysy a hluboké rýhy kolem úst. Jako by z nich čišela primitivní a nervózní zloba, pomyslíte si.
Ale to je veliký omyl. Nejsou to ultraprimitivní křováci, i když jejich řeč je nepsaná. Obsahuje čtyřicet tisíc slov. Autentičtí Abos jsou nomádi. Uplatňují se jako stockmen (dobytkáři, kovbojové) a pokusy nadělat z nich soukromé podnikatele zkrachovaly. Ač Abos mají svůj pojem o vlastnictví a někteří dovedou i platit své dluhy, nechápou nutnost práce pro pozdější užitek. Akumulace kapitálu je jim nepochopitelná nebo aspoň nepřijatelná koncepce.
Málo vzhlední neolitičtí negramotové mají mnoho talentů, zejména talent přežít. My s našimi doktoráty bychom do týdne vyhynuli. V roli lovců s obtížemi doženeme chromého liliputána. Abo, nahý v poušti, se musí přizpůsobit tepelným výkyvům, a teploměr se tam za dvacet čtyři hodin kývá znamenitě. Přes den peklo, v noci mráz. Literatura uvádí, že Abos si vypěstovali schopnost značně zredukovat tělesnou teplotu, když ulehnou ke spánku.
Například se zimou vůbec netřesou, tedy neprodukují nám všem jiným potřebné teplo. Co budete v poušti pít? Nenajdete nic. Abo najde aspoň žábu, zmáčkne jí břuch a vydobytou tekutinu spolyká.
Nebo se račte rozběhnout za klokanem. Abo se rozběhne a chytne. Tento nomád ale zabije jen minimum nutné k životu, nezabíjí tedy z potěchy, ze sportu, z krvelačnosti. Kamufluje se barvami, převlečen za ptáka emu či za mraveniště, není ho vidět, není ho cítit. Z dutého stromu vybuduje past. Najde zahrabaná želví vejce vzdor snahám matky želvy, jež mate vetřelce falešnými stopami v písku. Divoký med najde po sluchu. Ženy a děti se z přírody také nevracejí s prázdnou. Přinesou bobule, koření, divoké plody, nebo aspoň mravence, cvrčky a zelené kobylky.
Abo vymyslel bumerang, nejcennější zbraní je oštěp, jehož špice je z rybí či jiné kosti, nebo je kovová, ze sestřeleného, doufejme, že japonského nepřátelského aeroplánu.
Chybí jim štít, neboť nejsou válečníci. Mírumilovní Abos se zřídka pouštějí do mezikmenových srážek a do potýkání mezi sebou se už vůbec nehrnou. Na tuto svou nebojovnost, slyšel jsem od sympatického australského antropologa nepěkně doplatili. Bílému muži strach nenahnali a ten se podle toho zachoval. »Podívejte se na Nový Zéland,« pokračoval informátor, »tam si Maorové, neboť jsou to sakra pořádní válečníci, vydupali respekt a privilegia. Podupat se nedali.«
Kmeny jsou malé, čtyřiceti až padesátičlenné. S nedotknutelností soukromého vlastnictví se toho moc nenadělá. Lidé jsou na sebe hodní a je zvykem, že dítě nakojí třeba sousedka. Rodiče vybírají manželské partnery svým dětem v hodně raném věku. Rovněž se pěstuje podivná forma sociálního zabezpečení, že totiž mladíkovi přiřknou do manželství bábu a mladice zas získá stařešinu. Tím je o vysychající generaci postaráno.
Abos si potrpí na magii, mytologii a tanečky. Jejich svět je opředen množstvím tabu, která ale praktičtí domorodci občas suspendují. Strom, skála, útes, přírodní úkaz mají své jméno a místo v mytologii. Jejich magie se podobá haitskému vúdú. Porušovatel komplikovaných kmenových předpisů může být i odsouzen k smrti. Kat vykoná verdikt na dálku. Vezme speciální kůstku, nařídí ji ve směru odsouzence. Ten o ceremoniálu ví a tolik si to vezme k srdci, že mu pukne, a trest je vykonán.