Ludmila Vaňková Kdo na kamenný trůn Váz.,400 str. Cena: 305 Kč 1.1.2010

Druhá kniha historické ságy o Přemyslovi I. pokračuje ve Svaté zemi křížovou výpravou, kterou zachránil anglický král Richard Lví srdce. Při tomto největším rytířském dobrodružství své doby se Přemysl vyrovnal nejpřednějším vladařům křesťanského světa, zasáhl do událostí v říši při nástupu Filipa Švábského na trůn a svým zemím zajistil svrchovanost dědičného Českého království.

UKÁZKA

Nad událostmi ve Svaté zemi před osmi sty lety se tají dech ještě dnes. Vraždy v Levantu jsou jen jednou z mnoha nečekaných událostí při třetí křížové výpravě. Mezi její přední bojovníky patřil i Přemysl I. Vraždy v Levantu se odehrály v době, kdy už plul k domovu, kde se uvolnil kamenný přemyslovský trůn. Čekalo ho ještě několik let bojů a složitých jednání v Čechách, v Itálii i v říši, ale nic z toho už ho po křižáckých zkušenostech nemohlo překvapit.

To ráno na samém konci dubna Konráda vzbudila Isabela. Vlastně ho ani nechtěla probudit. Spíš vyjekla, jak ve spánku zavadila o cosi studeného.
»Měls mi to říct,« řekla vyčítavě, když se posadil.
»Co říct?«
»Že si na noc dáváš pod polštář dýku. To kvůli tomu varování? Málem jsem se řízla.«
»To je mi líto,« řekl docela klidně. »Je tam už dlouho. Zapomněl jsem. Ani nevím, proč jsem ji tam dal.«
Je tam už dlouho? Isabela postel sama nepřestýlala. To bylo na služkách. O chladné ostří zavadila náhodou, když se po ránu protáhla. Dýka ležela za jejich hlavami. Ale dlouho? Pravda, všimnout si nemuseli. Jejich noci teď, kdy ji stěží měsíc dělil od slehnutí, už zdaleka nebyly bouřlivé. Vlastně si před spaním jenom povídali. Jako s Hemfrym kdysi.
Isabela se podívala na manžela. Ležel vedle ní se zavřenýma očima, jako by znovu usnul. Podivný objev ho zřejmě nevzrušil. Asi jsem se lekla zbytečně. Ale znepokojení ji neopouštělo. Potichu vstala a po špičkách si šla sednout do křesla u okna.
»Není ti dobře?« zeptal se nečekaně. »Mám někoho zavolat?«
»Nene,« usmála se. »Jen se mi špatně leželo. To teď bývá často.«
»Zlobí král?«
Král říkali tomu tajemnému uvnitř Isabelina těla, které se stále častěji projevovalo neurvalým kopnutím. Isabela znovu vstala a posadila se zpátky ke Konrádovi.
»Jak by mohl?« řekla tiše. »Král nikdy nezlobí. Ani ty přece ne.«
»Nikdy?«
»Nikdy.«
Naklonila se k němu, aby ho mohla políbit, a jeho bloudící ruku přitiskla k místu, pod nímž se prudce zavlnil nový život. Jejich společný život.
Zvedla hlavu a dlouho se dívala na muže, který jí ho dal. Dříve naprostý cizinec. Byla zoufalá, když jí vzali Hemfryho. Ale nebyla nikdy vzdorovitá a snažila se smířit s osudem. Podařilo se jí víc. Teď po půldruhém roce soužití si už byla jistá, že může druhého chotě milovat celou duší. Probuzené tělo se mu nadšeně poddalo dávno dřív.
Jsem šťastná. Vždycky rozhodli za mě jiní, ale vždycky dobře. Hemfry projasnil moje dětství. Nevím, jak bych se tehdy srovnala s Konrádem. Není to muž pro dítě. Ale dali mi ho včas, aby z dítěte stvořil ženu. Ano, jsem šťastná, jako jsem nikdy nebyla.
»Lehni si ještě ke mně,« vyzval ji šeptem. »Je brzy. Pojď.«
»Co chceš dělat?« Vyprskla při té představě, ale poslechla.
»Nic, jenom tě hladit. Je mi při tom dobře.«
To byla pravda, ale stejně trochu lhal. Nechtěl, aby se jejich oči setkaly. Milující v nich čte tak snadno. Jeho klid byl samozřejmě přetvářka. Moc dobře věděl, že do jejich lože nikdy žádnou dýku nepoložil. To bylo upozornění, že smrt je neodvratná. Aby oběť strávila v děsu své poslední hodiny. Vrah musel být tady v domě. Za nocí našlapuje tiše jako kočka a volně vchází k bezbranným spícím do ložnice. Pravda, ještě nikoho nezabil. Ale teď je to už jen otázka času. Bylo to několik málo dní, co Jindřich de Champagne jim řekl o Sinanově varování. Jindřich byl z mála křižáckých rytířů, který se stejně jako on sžil s tou horkou krutou zemí a slyšel v ní tepat její neklidné srdce. Plné nenávisti k vetřelcům.
Žádný křesťan netušil, kde v íránských velehorách leží bájný Alamút. Ale kdoví. Alamút mohl být kdekoli. Spíš symbol než určité místo. Přinejmenším jeho kruté zákony žily v srdcích šíitských Ismáílitů. Se sunnity se snad dalo ještě jednat, patřil k nim prý i Saladin, ale s potomky těch, kdo sestoupili z Hasanova Alamútu, nikdy.
Hasan podle legendy popravil vlastního syna, když ho přistihl, jak pije víno, které Mohamed muslimům zakázal. A kdosi jiný, kdo pískal na flétnu pro své potěšení, byl navždy vypuzen z jeho hradu. Přísnější řehole, než mají templáři. Bez vlastní vůle. Slepě poslouchají. A Hasanův následník je Sinan al-Rašíd, stařec z hory, můj úhlavní nepřítel. Jen jsem ve válce zabavil jeho loď a tím činem jsem prý urazil svatou víru a samotného Proroka.
Konrád vzdychl a Isabela, která to pochopila úplně jinak, se k němu přimkla těsněji. Hladil ji něžně dál a dotyk toho nového života ho plnil zvláštním smutkem. Mám naději, že se ho dožiju? »Půjdu na oběd k biskupovi,« řekl nahlas. »A ty si zajdi do lázní jako jindy. Vždyť se nic neděje.«
»Myslela jsem, že dnes budeme spolu,« namítla lítostivě.
»Dnes ne. Slíbil jsem to Filipovi.«
»Nemůžu s tebou?«
»Nudila by ses. Sejdeme se večer.«
Podaří se mi do večera odhalit zabijáka ve svém domě? Jinak ji musím ještě dnes poslat k matce. Se mnou teď zůstat nemůže. Zejména v noci ne.
Isabela nenaléhala. Ne že by se obávala nudy, ale byla zvyklá neodporovat. Trochu jí to přišlo líto. Filip de Dreux je předloni oddával. Byl to vždycky skvělý společník a ona byla u něj vítána stejně jako Konrád. To věděla. Ale přání chotě bylo třeba dbát.
Zavolala Heloisu. »Sežeň několik společnic, raději všechny. Půjdeme do lázní.«
»Dnes?«
»Dnes. A pospěš si.«
Před domem se podivila. Dva templáři se bez vyzvání přidali k jejich průvodu.
Postavila se na odpor. »My ale jdeme do lázně,« řekla netýkavě. »Muži tam s námi nesmějí.« »Počkáme venku.«
»Nechci!« vykřikla zlostně. »Kdo vám to přikázal?«
»Velmistr.«
Velmistr! A na čí asi přání? Konrád mě dává hlídat, pomyslela si ustrnule. A proč? Abych se nemohla za ním podívat k biskupovi? Možná šel jinam. Za jinou. Jsem teď tak ošklivá. Sklonila hlavu a už bez námitek se vydala na cestu.
Konrád se za štěbetajícím houfem dlouho díval. Tajně z úkrytu, aby ho Isabela neviděla. Nemíval to ve zvyku a nechtěl ji zbytečně znepokojit. Že zbytečně, to stále ještě doufal. Pokládal se za schopna čelit nebezpečí, i když o jeho chystané podobě nic nevěděl. Dýka -- jed? U snídaně byl opatrný a vybíral pro svou choť jen ovoce bezpečně uzavřené v neporušené slupce. Jedla teď naštěstí málo a o nic jiného nestála.
Sám nespolkl ani sousto. Svíravého pocitu se zbavil, až když Isabelu doprovodili do bezpečí řádoví rytíři. V duchu probíral všechny členy své domácnosti, protože zvenčí mu dýku pod polštář nikdo nemohl podstrčit.
Kdo? Bez muslimských sluhů se neobešli, ale měl jich jenom pár. Nakonec se jeho podezření ustálilo na podomkovi, kterého přijímal na podzim. Byl podezřelý už tím, že se tvářil, jako by chtěl konvertovat. To málokterý muslim udělal. Přitom se vyhýbal setkání s kaplany, kteří by mu přechod k nové víře usnadnili. S pečlivě vybranou družinou se vydal navštívit biskupa, jak ráno ohlásil Isabele. Také on měl v průvodu několik templářů. Podezíraný sluha s nimi nebyl. Konrád nenápadně sledoval, jestli se nepokusí se k nim vetřít. Nic takového se nestalo, ale všichni doma věděli, že šel k Filipovi de Dreux. Byl proto pozorný i na zpáteční cestě. Při návratu se mu skoro ulevilo, když sledovaného muže viděl kráčet proti sobě středem ulice. Poznané nebezpečí už nebylo hrozivé. Vyhne se podezřelý muž? Zdálo se, že ne.
»Pusť nás před sebe, pane,« promluvil za ním znepokojeně jeden z templářů.
Zavrtěl hlavou. Ne, tohle vyřídím sám. Známý nepřítel nemá naději. Aspoň proti mně ji nemá. Dokážu si s ním poradit. Stařec z hory má k ruce desítky jiných vrahů, ale vloudit se do mého domu se jim už nezdaří.
Blížili se. Konrád vyhledal pod pláštěm jílec dýky a nespouštěl oči ze strůjce očekávaného úkladu. Vtom z postranní uličky vyběhl sluha Reginalda ze Sidonu. »Pozor, pane!« vykřikl. »Za tebou!«
Může to být kdokoli jiný, snad se mýlím, blesklo Konrádovi hlavou a prudce se otočil ke svým průvodcům. V té chvíli mu dvě dýky vnikly do těla. Ze strany a zezadu. Jeho podezření bylo správné.
Druhý spící bratr byl ve službách Sidona.

*.*.*

Královská družina zůstala na ulici a Richard s Hemfrym, Jindřichem a Guidem vešli do Monferratova domu. Konrádovo tělo ještě nepohřbené leželo v blízkém kostele johanitů, kde měl být také pochován. Isabela je přijala okamžitě. Bledá, vystrašená a dojemná. Zatímco Richard s Jindřichem hledali slova útěchy a Gui jen zamumlal cosi neurčitého, Hemfry k ní mlčky přistoupil a pevně ji objal. Rozplakala se naplno a položila mu hlavu na rameno.
Richard je pozoroval se smíšenými pocity. Nezasáhl. Jak taky, v domě smutku. Zůstal věrný svému poslání, a když dozněly projevy soustrasti a Isabela se zčásti uklidnila, řekl -- a v ovzduší vraždy a hrůzy to překvapilo snad jen Hemfryho:
»Paní, brzy odjedu ze Zámoří a byl bych klidnější, kdybys do svého domu přijala jako ochránce nového chotě. V této chvíli to zní neuvěřitelně a možná krutě, ale nemůžeš tady zůstat sama. Tvé dítě je dědic jeruzalémského království, oba jste v ohrožení. Jsem přesvědčen, že král, tvůj manžel, by si to teď přál.«
Chvíli čekal, a když pořád mlčela schoulená v Hemfryho náruči, dodal jemně: »Rozvaž to, prosím, nenaléhám. Ale nezapomínej a vzkaž brzy, jak ses rozmyslela. Do tvého rozhodnutí ti nechám na ochranu silnou stráž.«
Isabela se smutně usmála na Hemfryho a vymanila se z jeho objetí. »Děkuju, ale nebude to třeba. Mou ochranu už zajišťují řádoví rytíři.«
Bojíš se nátlaku, královničko? Richard potřásl hlavou. »Jak si přeješ. Nechám ti tu tedy jenom pana de Champagne. Cokoli budeš potřebovat, řekni jemu a on mi to vyřídí okamžitě. Hemfry, pojď.«
Gui se k nim připojil u dveří. »Přeješ si, abych se oženil s Isabelou?« vyhrkl dychtivě hned na chodbě.
Hemfry zrovna nadskočil a Richard po Guidovi sjel zlým pohledem. »Zbláznil ses? Chceš, aby si na nás ukazovali prstem, že jsme na markýze najali vrahy my?«
»Přece to byli asasíni!« vykřikl Gui.
»To jsou právě ti, co se dávají najímat. A další otázka je, jestli by tě ona vůbec chtěla.« »Nechtěla si vzít ani Monferrata,« zamumlal Gui. »A přesto...«
Richard vzdychl. »Sežeň družinu,« vyzval ho nemilostivě. »Vrátíme se do Akkonu. Špitálníci mi řeknou, kdy bude pohřeb.« A kdy svatba, dodal málem.
Když Gui uraženě odešel, obrátil se Richard k Hemfrymu. »Chceš ji zpátky?« zeptal se stručně. »Stačí jediné slovo.«
»Ty myslíš, že bych měl?« Hemfry vypadal velmi rozpačitě. »Po tom, co jsi říkal, si možná myslíš... Ty věříš, že bych ji dokázal ochránit?«
»Ptal jsem se tě, jestli bys to chtěl, nic víc.«
Hemfry dlouho mlčel. »Poslechnu tě,« zamumlal pak nešťastně. »Ty jsi můj král, můžeš mi poručit.«
»Tohle ne.« Richard se usmál. »Nechci tě napínat. Myslel jsem původně na Jindřicha, ale když jsem tě s ní uviděl...«
»Proboha!« vykřikl Hemfry. »Vždyť přece víš, jak to se mnou je! Jsem ochoten ji bránit do posledního dechu, ale...«
»Už mlč.«
Družina přijížděla ulicí a v téže chvíli ze dveří vyšel Jindřich de Champagne. Tvářil se spokojeněji, než se před domem smutku slušelo. »Dala mi pro tebe dopis, který předloni Monferratovi poslal stařec z hory,« řekl a na králův tázavý pohled dodal: »Ano, souhlasí.« »Vrať se k ní. My pojedeme.«
Sňatek pohoršil především muslimské účastníky. Saladinův dvorní básník Imad ad-Din al-Isfahání byl svým pánem zdvořile vyslán na pohřeb obávaného nepřítele. Zpozdil se o pouhé dva dny a přišel rovnou k svatebnímu obřadu.
»To je ohavnost!« prohlásil rozhořčeně. »Div, že při hostině nevěsta neporodila. Kdyby ji znásilnil, bylo by to omluvitelnější než sňatek se ženou v tak viditelně pokročilém stavu. Čí bude to dítě? Předchozího manžela nebo toho druhého?«
Naštěstí mu rozuměl jen Reginald ze Sidonu. Hemfry na svatbu nepřišel, a tak ho nikdo neupozornil, že manžel to je už třetí. »Na tom nezáleží,« odpověděl Reginald vážně. »Bude to dítě královny. Náš příští král.«
Nebyl to král. Isabela porodila holčičku. Zatím byl králem Jindřich de Champagne až do Isabeliny smrti, pokud ji přežije. A potom ještě další roky až do vlastního sňatku ho bude mladá královnička potřebovat jako regenta. Dostala jméno Marie po Isabelině matce a ve chvíli jejího narození nikdo netušil, že všechno bude jednou docela jinak.

*.*.*

Král Richard s družinou se na svých galérách dopravil do Tripoli a zamířil k Banyiásu. Ale nemínil navštívit přátele v Antiochii, teď spojené s tripolským hrabstvím v jediné knížectví. Nedošli ani do Tortosy. Těsně před ní se dostali k soutěsce vedoucí k Hamátu a v půli cesty odbočili k severu údolím. Bdělé oko je odkudsi pozorně sledovalo. Obešli hřeben a zakrátko se před nimi objeví Sinanovo skalní sídlo. Mířil křesťanský král tam nebo do Kraku?
K dobývání takové pevnosti, jako byl Masyaf, jich dost nebylo jistě. Ale král Richard byl přesný pozorovatel. Kdyby se vydal na obhlídku případných slabých míst obrany, vypovídalo by to něco o tom, že má s Masyafem své záměry. Zmocnit se ho by znamenalo zajistit křesťanské království bezpečněji než dobytím Jeruzaléma. A nemusel by přitom popudit všemocného sultána. O slabých místech obrany orlího hnízda sice nikdo nevěděl, ale kdoví, co může objevit oko tak zkušeného válečníka.
»Kam jedeme?« zeptal se Gui.
»Přece k johanitům. Chci vidět tu pevnost, která prý nemá rovné, jak je širý svět.«
Bratři Lusignané v jeho družině byli všichni. To není dobrý nápad, pomyslel si Geoffrey. Měl je vyrozumět. Tohle je nebezpečná končina. Když někoho potkáš, proženeš mu dýku tělem pro jistotu ještě předtím, než se zeptáš, kam že to vlastně měl namířeno. Ale nahlas to neřekl. Ostatně o nás možná vědí. Aspoň dva johanité, kteří se vynořili za ohybem cesty, vypadali nenuceně a přátelsky.
Richard zastavil družinu. »Chtějí se mnou mluvit,« řekl, jak pochopil vybízivé znamení přijíždějících. Ostatní zůstali stát. Až na Hemfryho, který se od něj cestou neodlučoval a byl za ním pozadu jen o koňskou délku.
Všechno dál proběhlo v jediném zlomku vteřiny jako zlý sen. Velký kůň vrazil zběsilým skokem mezi Richarda a jednoho z domnělých rytířů a král se už kácel k zemi v Hemfryho objetí. Amalrich s částí družiny nezaváhal a dal se do pronásledování prchajících.
Gui seskočil z koně. »Vstávej,« řekl Hemfrymu, zatímco Geoffrey se sklonil ke králi, který při pádu narazil hlavou o zem a ztratil vědomí.
»Přines vodu,« přikázal Geoffrey nejbližšímu zbrojnoši, podložil Richardovu hlavu vlastním pláštěm a obrátil se k bratrovi. »Co je ti?«
Gui se třásl na celém těle. »Je... je mrtvý,« zakoktal.
Už tu byla voda a mokrý šátek na čele krále, který se zvolna probíral. Geoffrey přiklekl vedle Guida. Už to viděl též. Z Hemfryho zad trčela saracénská dýka. Strašlivá rána prošla hrudí a krev z ní se vedle nehybného těla slévala s tenkým pramínkem vytékajícím z jeho úst.
Kaluž se rozlila do šíře, když Geoffrey vytáhl vražednou zbraň, docela nepochybně určenou králi Richardovi. Obrátil mrtvého nejdřív jemně na bok, zahleděl se na okamžik do vyhaslých očí a pak ho s povzdechem položil naznak. Na Hemfryho rtech tkvěl šťastný úsměv. Jako by se odcházející duše radovala z prvního a posledního hrdinského činu jeho života.
»Co se stalo?« zeptal se král slabě a vstal.
Geoffrey mlčky ustoupil.
»Bože!«
Richard klesl na kolena a přitiskl tvář k tváři mrtvého. V hrobovém tichu všichni beze slova čekali, co bude dál.
Král tak setrval nekonečně dlouho. Když vstal, vypadal jako kdykoli dřív. »Odvezte ho na loď s poctami, jaké mu přísluší. Tam čekejte,« řekl tiše. »A někdo ať jede napřed do Akkonu zařídit jeho pohřeb. Chci, aby byl aspoň tak skvělý jako markýzův. Královský.«
»Ale Hemfry z Toronu přece nikdy nebyl...,« namítl kdosi nesměle.
Richard ho přerušil, tentokrát zvýšeným hlasem. »Hemfry z Toronu byl první manžel královny Isabely. Byl to tedy král ještě před Monferratem.«
Ano, tak se to také dalo vysvětlit. Nepadlo ani slovo, jen pohledy se vyměnily. Některé posměšně, jiné s úlevou. Geoffrey z Lusignanu se vybízivě zahleděl na svého k smrti vyděšeného bratra Guida, který pořád nebyl mocen slova. Geoffrey pokrčil rameny a promluvil sám.
»Můžeš se spolehnout, pane. Zařídím všechno tak, jak by sis přál.«
Družina se rozdělila. Většinu Richard odeslal s Geoffreym přes jeho námitky. Na Amalrichův návrat nečekali dlouho. Vracel se v doprovodu početné skupiny řádových rytířů.
»Ty dva, které ti z Kraku vyslali naproti, jsme našli mrtvé a svlečené donaha v místě, kde se cesty dělí,« oznámil Richardovi. »Sinan ví vždycky všechno dřív než ostatní. Zvláštní je jenom to, že tentokrát se fedávíové dali na útěk. Obvykle to prý nedělají a zahynou spolu se svou obětí.«
»Vražda se nezdařila,« řekl johanita z Kraku chmurně. »Za tu je jejich věčná blaženost nečeká. Neměli důvod umírat. Sinan je může použít znovu a možná k stejnému účelu. Buďte opatrní na neznámé tváře. Vystupují v každém myslitelném převleku.«
»Vražda se zdařila,« opravil ho Richard a dál mlčel s kamennou tváří. Dýka, která měla zasáhnout mé srdce, přesně nalezla svůj cíl. Je mrtvé. Oživit ho se hned tak nepodaří, pokud vůbec kdy.
Amalrich měl jenom nejasné tušení, co se stalo, ale prořidlé řady královy družiny mu napověděly víc. Nezeptal se. Však mi to Gui poví. Jeho bratr se krčil za králem, aby mu nebyl tak na očích. Teď ho opustit by se neodvážil, ale i zůstat bylo na pováženou. Byl to on, kdo kdysi přivedl Hemfryho Richardovi, patřil k jeho nejbližším přátelům a rozhovoru o něm by neunikl. Ale co k tomu říct?
Richard své city nenosil vepsané v obličeji a ani do řeči se nepouštěl.
»Pojedeme dál,« odpověděl stručně na Amalrichovu otázku. »Chci vidět ten hrad.«
Chtěl vidět Krak? Ne. Povolal si johanity, aby je dovedli k Masyafu. Na dohled strmé skály, která se s odstupem zvedala mezi dvěma pásy hor, se zastavil. Chvíli tak stáli, jako před půlrokem v údolí vedoucím k Jeruzalému.
»Ne,« řekl pak tiše. »Nemělo by to žádný smysl. Tolik bojovníků ani času už nemám. V okolí ještě je několik pevností, ze kterých mohou vrazi také útočit. Krak by měl jako dosud k jejich ohlídání stačit. Ale jeho obyvatelé musí být opatrnější.«
Rozjeli se soutěskou zpátky do přístavu, kde čekaly jejich galéry. Richard celou cestu do Akkonu strávil s Hemfrym o samotě v královské kajutě. Bez jídla a možná beze spánku. Na jediné lože tam na jeho rozkaz uložili mrtvého. Zamčené dveře otevřel král zevnitř sám, až když loď zakotvila v přístavu.