Magda Váňová Když ptáčka lapají Váz., 384 str. Cena: 340 Kč 6.4.2018

Jordana Johnová je váhavý střelec a možná i proto je stále svobodná. Až Vojtěch Lambert se jí zdá ten pravý, ale po svatbě se z něj stane úplně jiný člověka. Plní si své sny na úkor Jordany, a aniž by si to uvědomoval, sám je pomaloučku pohlcován jinou ženou, která ho v jeho touze po úspěchu a politické kariéře zpočátku podporovala a postupně se ho nenápadně zmocnila. Nakonec i on vlétne naivně do zlaté klece, kterou sám vystavěl, a ve své zaslepenosti si za sebou ještě přibouchne dvířka. Jordaně by ke štěstí stačilo víc lásky, Vojtěchovi zase víc peněz a úspěchů, jí chybí sebevědomí, jemu mravní zásady a dohromady se z toho vyvine nepodařené soužití. Manželství Lambertových uzavře až nešťastná smrt člověka, který lehkovážně nahlédl do Vojtěchových tajemství. Lišák Lambert se projeví jako nebezpečný dobrodruh, který ukrývá v rodinné skříni kostlivce a za své prohřešky nepociťuje žádnou vinu. Jordana se ale nechce smířit se zbabělým selháním manžela a odhodlá se začít znovu s čistým štítem. O své knize autorka řekla: "Je to román o lidských vztazích, i když poněkud ostřejších a vyhrocenějších. Vztahy lidí podmíněné jejich předchozími osudy mě nikdy nepřestanou zajímat a věřím, že podobně jsou na tom i čtenáři. Je dobrodružné vymyslet si hrdiny, pustit je do života a usměrňovat jejich jednání a chování podle toho, jak by spolu mohli nebo nemohli žít."

UKÁZKA

Jordana a Vojtěch jsou pro své okolí ideální pár, ale teprve manželství ukáže, jaký kdo je, po čem touží, jak se zachová, až přijdou kritické situace a bude nutné slevit ze svých požadavků a představ. Ale i podle následující ukázky z knihy mohla Jordana již před svatbou vytušit, že se jí může stát osudné přísloví: Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Ratajská vilka Lambertových Jordanu překvapila. Ne že by čekala honosnou stavbu, z Vojtěchova vyprávění věděla, že dům není velký, ale zarazil ji ostrý kontrast mezi přízemím a prvním patrem. Na první pohled bylo patrné, že okna v přízemí už léta nikdo nemyl, zašedlé záclony visely zplihle a smutně, zatímco okno v patře vedoucí do ulice jen svítilo. Měla pocit, že na ni přes bohatě kvetoucí převislé muškáty zvesela mrklo.
Vojtěch vystoupil z auta a otevřel vrata z obou stran porostlá popínavkou. Jordana mu pomáhala, aby zakryla své překvapení z průčelí domu.
»Tenhle přísavník pětilistý roste jako šílený,« prohodila. »Ale zvolili jste dobře, výborně se hodí právě na drátěné ploty nebo na pergoly. Zdi moc nepopne.«
»Na druhé straně baráku máme břečťan,« oznámil Vojtěch. »Ale moc se nepřetvařuj, dobře jsem viděl, jak ti spadla čelist, když jsme přijeli. Jako bys nevěděla, že přízemí je strýce. Téměř vůbec sem nejezdí. Naši s ním nemluvili a máma tradici dodržuje. Abych řekl pravdu, ani nevím, odkdy se ten spor táhne. Jednou se mi to matka snažila vysvětlit, ale už jsem to zapomněl.«
Vojtěch zacloumal vraty, jedno křídlo nešlo otevřít. »Strýc má přízemí zabarikádované. Nemůžeme tam ani umýt okna. Vypadá to příšerně a matka tím tiše trpí, ale mně je to fuk. Hlavně že sem ten blázen nejezdí. Sice na nás leží většina poplatků, veškeré práce na domě i v zahradě, ale v klidu si to tu užíváme.«
Po prvním překvapení následovalo hned další. »Co to má znamenat?« ukázala Jordana na rovnou bílou čáru na podlaze, která rozdělovala vstupní chodbu na dvě přesně velké části. Vojtěch se zachechtal, zuby mu zasvítily a z očí mu zbyly jen štěrbinky. »Tohle?« Špičkou boty přejel opatrně po bílé lajně. »To je demarkační čára. Odděluje dvě válčící vojska po sjednaném příměří. O tom jsem ti nic neříkal?«
Jordana koukala jako u vytržení. »Ne, vůbec ses o tom nezmínil.«
»Tak poslouchej. Tenkrát jsem poprvé poznal strýce. Už jsem chodil na gympl, táta byl mrtvý, takže jsem měl pocit, že musím mámu ochraňovat. Strýc se tu nečekaně objevil a došlo k strašlivé scéně. Tvrdil, že máme na jeho polovině svoje krámy, bral jednu věc po druhé a házel je na zahradu. Matka se rozplakala. Já nejdřív pitomě koukal, ale pak jsem se s ním chtěl poprat. Rozbil mi brýle. Potom někde vyštrachal křídu a metr, přesně vyměřil dvě polovičky a namaloval tady tu čáru.«
»To vydržela tak dlouho?« pohlédla Jordana s úctou na podlahu.
Vojtěch si poklepal na čelo. »Když mě to popadne, tak ji obtáhnu.«
»Na druhou stranu nesmím?«
»Svatá prostoto, proč by ne? Snad nebudeš jako máma, ta by ji nepřekročila ani zanic. Šíleně se jí to tenkrát dotklo a dodnes mi má za zlé, že se tím bavím.«
Jordana čáru opatrně přestoupila. Nic se nestalo.
»Je to jen čára na podlaze, neblázni,« napomenul ji Vojtěch. »A strýc sem už vážně nejezdí, aspoň o tom nic nevíme.«
K řece se vydali pěšky. Vojtěch měl sice ve sklepě dvě kola, stařičkého favorita ještě z dětství a horské kolo, na kterém jezdil, ale Jordana na bicyklu s rámem neměla jistotu. Neochotně souhlasila, že to na něm nejdřív zkusí, vytlačila ho před dům na ulici vedoucí k zámku, nešikovně nasedla a po pár metrech spadla. Narazila si koleno.
»Koukám, že s tebou bude ještě hodně práce,« komentoval její pokus Vojtěch, ale k další jízdě ji nenutil. Pěšky jako na kole, až se vrátí, chutnat jim bude stejně.
Když se vrátili, Vojtěch rozdělil úkoly. »Jdu nahoru zapnout bojler, zatím vybal tašku od mámy,« pověřil Jordanu. »Myslím, že můžeš klidně uvařit ve sklepě, dole je všechno, co budeš potřebovat. Já mám nahoře ještě nějakou práci, až budeš hotová, křikni na mě. A moc se s tím nepárej, mám hlad.«
Ten se vybarvuje, žasla v duchu Jordana, ale poslušně zamířila k zadní části domu. Po pár schůdcích seběhla do chladné místnosti, které Vojtěch říkal sklep. Nebyl to typický sklep, spíš suterén, okna vedla na předzahrádku do ulice, dveřmi se vcházelo přímo na zahradu. Kdyby natáhla ruku, mohla se dotknout růží, které před okny rostly. Potřebovaly by prořezat. Paní Lambertová umí všechno, ale v kytkách se absolutně nevyzná.
Sklepní kuchyň byla slušně vybavená. Velká lednička a mikrovlnka, vedle ní dvouvařič. Sklenice a hrníčky vzorně srovnané v policích u jednoho z oken a naproti kuchyňskému stolu bachratá kredenc, ve které po zběžné prohlídce objevila hrnce, kastroly, příbory, talíře a mísy, prostě všechno, co se užívá v domácnosti.
To je docela šikovné. V létě se tu dá pohodlně vařit a jíst se může na zahradě. Konečně se odhodlala a zalovila v kabele. Salámy, sýry, vajíčka, dokonce i párky a pár plechovek fazolí a hrášku. Otáčela s proviantem bezradně v ruce. Co s tím? Vylovila i nějaké maso, čichla k němu a hned ho vrazila do lednice. Tam objevila máslo, nějaký tuk, piva a minerálky, otevřenou lahev bílého vína, dva jogurty a dvě vyšeptalé salátové okurky.
Co se z tohohle dá rychle uvařit? A ke všemu nutně potřebovala na záchod. Vyšla na zahradu a zavolala na Vojtěcha. Vystrčil hlavu z okna.
»Ty červené dveře hned vpravo u vchodu,« poradil jí. »A vedle té provizorní kuchyně je sklep. Najdeš tam brambory a takové ty další věci na vaření.«
Za červenými dveřmi na ni čekalo překvapení. Tohle ještě v životě nezažila. Malá místnůstka byla čistě vybílená, na okénku jako dlaň se třepetala mušelínová záclonka, pod ní stála svíčka v keramické misce. Na zemi vedle suchého záchodu, který byl rovněž vesele červený, objevila bílý kbelík z umělé hmoty až po okraj plný vody. Nad ním červená polička s knihami. Našla mezi nimi Encyklopedii počasí a Utajené dějiny podnebí. Vojtěch zřejmě studuje za všech okolností. S despektem koukla na červený poklop. Bílá keramická úchytka na něm vypadala jako bambule na kulichu. Opatrně poklop zvedla a rychle couvla. Hluboká černá roura ji zbavila veškeré odvahy záchod použít. Ještě ke všemu se v ní ozvaly nějaké klokotavé zvuky. Mám to zkusit, nebo jít na zahradu? Konečně se odhodlala. Přitom si dávala dobrý pozor, aby se znovu nepodívala do černé tlamy pod sebou.
Ale vlastně to ani nebylo tak hrozné. Ten zvláštní průvan, který mě zezdola ovanul, byl v tom horku docela příjemný. Umyla si ruce ve výlevce v kuchyni a pustila se do oběda.
Hodiny ukazovaly pět minut po dvanácté. Jordana nahlédla do sklepa a našla v dřevěné bedýnce brambory. V polici plné konzerv objevila drůbeží lančmít. S tím by se dalo něco podniknout. V jednu měla prostřený kulatý stůl na zahradě. Roztáhla slunečník, rychle ještě utrhla pár snítek petrželky ze zeleninového záhonku u plotu a položila je do polévkových talířů.
»Vojtěchu! Oběd!« zahalekala. Vedle u sousedů se divoce rozkdákaly slepice.
Vojtěch přišel téměř okamžitě. Jordana začala pyšně nosit na stůl. »Polévka je francouzská. Tři sběračky stačí?«
»Ze sáčku, viď?« zeptal se, když ochutnal první lžíci.
»Jak jinak. Měla jsem na vaření půl hodiny, to se nedají čekat zázraky,« hájila se uraženě. »Maminka by do ní přidala trochu zeleniny a hned by měla jiný šmak,« rýpal dál Vojtěch. Jordana naservírovala brambory a lančmít. Původně ho chtěla obalit jako řízek, ale nedostatek času ji od toho odradil. Talíře ozdobila kolečky nakrájené okurky, ale po neúspěchu s polévkou je předložila poněkud bázlivě. Tušit, že je Vojtěch tak náročný strávník, dlouho by se u řeky nezdržela.
Vojtěch převaloval jídlo v puse a každé sousto spláchl douškem piva.
»Chutná ti?« odvážila se zeptat.
»Je to hrozné,« odložil příbor. »Asi jsme měli jít do hospody. A přitom by stačila pořádná obloha. Kdyby sis dole všechno prohlédla, určitě bys našla tatarku nebo aspoň rajče místo těchhle scvrklých okurek z minulého týdne. Maminka je tady asi zapomněla.«
Tohle Jordanu rozzlobilo. Honila jsem se v té sklepní díře jako blázen, každý kousek nádobí jsem musela hledat, uvařila jsem celý oběd na dvou mizerných plotýnkách, místo na záchodě jsem seděla nad propadlištěm a za všechno jen výtky. Vyrazila do útoku. »Hodně jsem se zdržela na tom červeném záchodě. Hledala jsem splachovadlo.«
»Bod pro tebe,« zasmál se Vojtěch a pustil se znovu do jídla. »Zapomněl jsem tě upozornit. To víš, já jsem zvyklý, suchý záchod tu byl odjakživa, ale pro tebe to musel být šok. Vážně jsi hledala splachovadlo?«
»Tak blbá nejsem. Když jsem zvedla poklop a viděla tu cestu do pekla, bylo mi všechno jasné.« »Jestli se ti tenhle záchod nelíbí, tak je tu ještě jeden,« napíchl Vojtěch na vidličku poslední sousto lančmítu. »Že jsi to ani neosolila?« otřásl se.
Jordana zaskřípala zuby. Večeři ať si uvaří sám! Uvidíme, jak se s tím popasuje. A protože jsem grand, nechám mu na přípravu celou hodinu.
»Kdeže je ten druhý záchod?« zeptala se.
»Když vejdeš do domu hlavním vchodem z ulice, nepůjdeš po schodech nahoru, ale projdeš halou a na jejím konci jsou dvoje dveře. Ty vpravo vedou do sklepa a ty přímo před tebou na verandu. Tamhle,« ukázal na prosklený přístavek obsypaný muškáty.
»A ten je splachovací?«
»Ach jo,« povzdechl si Vojtěch. »Samozřejmě že ne. Kdyby byl splachovací jeden, tak by asi byl i ten druhý, to je logické, nezdá se ti?«
»Ne,« odsekla Jordana. Naštvalo ji, že se na kratičkou chvilku radovala zbytečně. »Jedno takové monstrum vám nestačí? To musíte mít hned dvě? Proč už jste s tím dávno něco neudělali?« »Protože všechny peníze nastrkám do toho, co mě baví,« usmál se Vojtěch. »Kdybys chtěla vědět, co to je, rád ti to ukážu.«
»Ty máš letadlo!« šibalsky mrkla. »Já to věděla!«
Sluší jí to, když se pro něco nadchne. Vojtěch hleděl zálibně na její tvář prosvětlenou dychtivou zvědavostí. Vypadá to smyslně, jak si tak mlsně navlhčuje špičkou jazyka rty. »Nejsem milionář, děvče,« nerad ji připravil o radost. »Pouze meteorolog na letišti. Ale brzy s tím seknu.« »Už víš, co budeš dělat?«
»Nejdřív umyj nádobí, já uvařím nahoře kafe,« neodpověděl na přímou otázku. »V kuchyni se musíš ještě moc učit a já mám rád dobrou a silnou kávu. Ale neměj strach, až si tě vezme do parády máma, za pár měsíců je z tebe kuchařka par excellence.« Zaposlouchal se. »Slyšíš to?« »Co?« zmateně se rozhlédla. V zahradě vládlo ospalé ticho, které rušili jen špačci. Měli hnízdo na rozložité třešni na konci zahrady. Za ní se táhl les až k řece.
»Teď!« vykřikl Vojtěch.
Toho ostrého kdákání si všimla už dřív, ale nepřišlo jí ničím pozoruhodné.
»Takhle kdáká sousedův kohout. Je pořád mezi samými slepicemi, odnaučil se kokrhat a už jenom kdáká.«
Jordana se rozběhla k drátěnému plotu, který lemovaly vysoké kordony jabloní, a rozhlížela se po kohoutovi. Vojtěch měl pravdu. Statný pták s překrásně vybarveným ocasem zvedl jeden pařát, zamával krátkými křídly, otevřel silný zobák a slavnostně zakdákal jako slepice, když snese vajíčko. Prohnula se v pase a zařvala smíchy.
»A proto půjdeš umýt nádobí,« řekl vedle ní Vojtěch. »Takhle to dopadá, když sameček zblbne a cpe se do práce, která je povinností samiček. Takže já se jdu věnovat mužské činnosti.«
»Jako je třeba vaření kafe. Uměl sis vybrat, ty samečku,« plácla ho Jordana smířlivě přes zadek. Rozladění nad jeho úsměšky nad obědem se rozplynulo. Když byla dole hotová, vydala se za Vojtěchem nahoru. Nedalo jí to, aby cestou neprobádala druhý suchý záchod. Tenhle byl dokonce mnohem větší a vyvedený v bílé a žluté. Nestačila žasnout. Vypadal útulně, krémově žluté stěny a kanárkový koberec hezky kontrastovaly s bíle natřeným trůnem. Na bílé postranní poličce tentokrát nebyly žádné publikace o počasí, ale staré časopisy a dezinfekční prostředky. Nechyběl ani kbelík s vodou, žlutý, jak jinak.
Vyběhla nahoru po točitých schodech a ocitla se v otevřené hale. Na tmavohnědém koberci se ostře odrážela světle béžová sedačka. Televizor, police s knihami a všude spousta keramiky. Pravděpodobně koníček paní Lambertové. Zapsala si to do paměti. Až nebudu vědět, jaký dárek jí koupit, hezký džbánek mi vytrhne trn z paty. Z haly vedly dvoje dveře. Zaklepala na ty, které byly blíž.
»Co blbneš?« uslyšela Vojtěcha, tak vzala za kliku. Zřejmě jeho pokoj, usoudila podle zařízení. Od starého nábytku, vesměs docela obyčejného, se na první pohled odlišoval psací stůl. Ten jí učaroval. Nebyla si jistá, zda jde o starožitnost, ale vzhledem k jeho nezvyklému provedení a zlatému kování u zásuvek odhadovala, že to bude drahý kousek.
Dveře do kuchyně byly otevřené a voněla z nich káva. Dlouhá místnost byla celá bílá, jen židle svítily červeně jako záchod v suterénu. Tady by se mi jinak vařilo, sedla si za stůl pokrytý černobílým kostkovaným ubrusem.
»Káva už se nese,« zahlaholil Vojtěch.
Jordanu pobavilo, že se přepásal zástěrou. Viditelně byla dámská, tkalouny v pase měl zavázané na úplně malou mašličku. Vypadalo to legračně.
»Po kafi zajdeme za Martinem. Potom pochopíš, proč jsem se ještě nepustil do pořádné kanalizace.« Vojtěch usrkl kávy a zatvářil se tajemně.