Pavel Frýbort Reportér Váz., 320 str. Cena: 228 Kč

Ambiciózní šéfredaktor týdeníku Kurýr Petr Rybář žije po nevydařeném manželství značně bohémsky. V nekonečné honičce za novými reportážemi a senzačními náměty si zvykl prodírat se životem jako slon trním. Stejně divoce vznikne i jeho poslední článek o podvodných finančních obchodech v jedné makléřské firmě, který s neotřesitelnou sebejistou pustí do tisku. Petr očekává, že jeho reportáž vyvolá rozruch, ale ani ve své zvlčilé fantazii si nedokázal představit, co se kolem něho začne dít. O tomto románu Pavel Frýbort řekl: "Lidé znají noviny pouze podle toho, co v nich čtou. Já jsem však chtěl vylíčit, jak to vypadá v zákulisí, kdo a jak rozhoduje o tom, co se čtenáři ze svých novin dozvědí. K napínavému románovému příběhu prozradím jen tolik, že vyprovokovaný společenský skandál se snadno může stát noční můrou i zkušeného novináře."


UKÁZKA

Román se odehrává v novinářském prostředí. Petr Rybář je reportér týdeníku Kurýr a jeho románový příběh začíná ve chvíli, kdy se mu do rukou dostane výbušný materiál o podivných finančních operacích v jedné makléřské firmě. Nitky vedou k tajným službám i do politiky. Taková reportáž může být senzací, ale také potupnou blamáží. Petr Rybář si však možná rizika nepřipouští.

»Děje se něco, pánové?« zeptal jsem se. »Zabili tady někoho, hoří snad, nebo jdete s úředním povolením provést prohlídku redakce? V tom případě si musíte počkat, až se dostaví náš právník... nebo to snad můžete udělat i bez něj? Pokud vím, něco podobného se stává jen zřídka, a to ještě je nutný souhlas státního zástupce a podezření ze závažného trestného činu. Nevím, jaký trestný čin náš list spáchal, takže...«
»Kriminální policie,« civil mi ukázal placku. »Vy jste pan Rybář?«
»Jistě.«
»Tam,« ukázal za mne, »je vaše kancelář?«
»Tam je moje kancelář,« souhlasil jsem.
»Můžeme jít dovnitř?«
Zaváhal jsem. »Můžete za předpokladu, že zaprvé vypadne strážný, protože tady nemá co pohledávat, a zadruhé mi objasníte, o co jde.«
Strážný nečekal, až bude vykázán, a sám proklouzl dveřmi ven. »Tak co, co se děje, pane...«
»Nadporučík Sameš. Bylo na vás podáno trestní oznámení podle paragrafu...«
»Nechte si paragrafy a řekněte mi to lidsky a srozumitelně.«
»Pro krádež.«
»Fíha! Pokud vím, v poslední době jsem v jedné vinárně ukradl jenom plastikovou slánku, protože jsem si vzpomněl, že doma nemám ani špetku soli. Kvůli tomu je uveden do chodu celý policejní aparát, placený z krvavě vydřených peněz daňových poplatníků?«
»Můžeme dovnitř?«
»Když jinak nedáte... sice bych měl toho právního zástupce povolat, ale protože mám svědomí čisté, zatím se bez něj obejdu.«
Musel jsem být hodně tupý, když jsem si nedokázal dát dvě a dvě dohromady. Mělo mě okamžitě napadnout, co se peče, neboť jak mohli policajti tušit, že jsem v kanceláři? Kromě černého šerifa, který byl v tomto směru nevinný jak panna, to věděl jediný člověk. Otočil jsem se a napochodoval k sobě. Policajti mě následovali. Posadil jsem se za šéfredaktorský stůl, trochu mě zamrzelo, že na něm nemám cedulku s titulem, jménem a funkcí jako v amerických filmech, a povídám: »Tak spusťte.« Nevyzval jsem je, aby se posadili, byli ve službě a kromě toho se ke mně vloudili pod nesmyslnou záminkou. »Cože jsem provedl?«
Muž z kriminálky vytáhl z bundy notes a nalistoval stránku. »V sedmnáct hodin se do služebny Policie České republiky dostavila paní Květoslava Čížková,« přečetl. Uniformovaní četníci mu dělali pouhou štafáž. Možná se obával, že bych mohl v nestřeženém okamžiku vytáhnout kolt a začít po něm pálit. Nebo tam fungovali jako svědkové. Což je pravděpodobnější.
»Neznám žádnou Čížkovou,« řekl jsem lhostejně.
»Nepřerušujte mě,« pravil policista přísně. »Paní Čížková oznámila, že na vaše pozvání se za vámi dostavila do kanceláře ve vaší redakci, kde jste s ní měl připravit článek o uprchlících pobývajících v táborech na území České republiky. Paní Čížková je pracovnice mezinárodní agentury na pomoc uprchlíkům v postkomunistických zemích International Help.«
»Pane, o čem to blábolíte?« podivil jsem se. »Opakuju vám, že žádnou Čížkovou neznám a taky žádný článek o uprchlících nepíšu. Poslední jsem psal před čtvrt rokem, nevěnujeme se stejnému tématu tak často. O agentuře International Help jsem v životě neslyšel -- a to jsem se té problematice věnoval dost podrobně. Ta vaše Čížková je buď podvodnice, nebo hysterka. Ujišťuji vás, že s podobnými individui máme své zkušenosti, ale zatím se nestalo, že kvůli paranoidním výronům nějaké šílené baby byl policií obtěžován šéfredaktor.«
Kriminalista mě nevzrušeně vyslechl a pokračoval, jako bych nic neřekl. »Protože jste jí oznámil, že máte málo času, dohodli jste se na jiném termínu. Před odchodem si paní Čížková zaskočila na WC. Ve vaší kanceláři si nechala kabelku, ve které měla v obálce sto padesát tisíc korun určených pro uprchlíky. Teprve později na ulici zjistila, že obálka jí byla ve vaší kanceláři odcizena. Peníze byly v pětitisícových bankovkách. Předala nám seznam čísel všech bankovek.« Znovu sáhl do bundy a ukázal mi papír s čísly. »Zde jsou.«
Vytřeštil jsem oči. Nemám rád tyhle banální klišé, ale opravdu jsem je vytřeštil a najednou jsem měl pocit, že nemůžu dýchat. Srdce se mi rozbušilo, pak se na okamžik zastavilo, znovu třikrát bouchlo a znovu se zarazilo. Rozklepal jsem se. Polda v civilu ke mně přiskočil a nalil mi do skleničky trochu sodovky, kterou jsem měl na stole. »Napijte se,« řekl.
Zuby mi zadrkotaly o sklo, polkl jsem pár hltů vody a ulevilo se mi.
»Pánové, tohle je cosi tak šíleného,« řekl jsem, když mi srdce přestalo dělat paseku a roztlouklo se obvyklým rytmem, »cosi tak šíleného, že...« Zavrtěl jsem hlavou. »Připadám si jako v nesmyslném snu.«
»Přiznáváte tedy, že jste zmíněnou sumu paní Čížkové odcizil?«
»Ne!«
»Ona tvrdí opak a tvrdí, že peníze máte u sebe. Máte je u sebe? Uvědomte si, prosím, že sice ještě nemáme povolení k domovní prohlídce, ale získáme je velice rychle. V každém případě nyní obě vaše kanceláře zapečetíme a...«
»Chci se spojit se svým právníkem.«
»To můžete. Ovšem tím tak trochu přiznáváte...«
»Hovno!« zařval jsem. »Nepokoušejte se na mě takovými žvásty vyvíjet nátlak. Teď se sem dostaví nějaký advokát, vy budete sedět mně na očích -- a já samozřejmě vám -- a do té doby vám nepovím ani slovo. Vysvětlení podám až v jeho přítomnosti.«
Ta svině! proklínal jsem Hladíkovou. Nebo Čížkovou? Spíš Čížkovou. Policajtům se na rozdíl ode mne jistě legitimovala. Já vůl pitomej, vylízanej, blbej! proklínal jsem sebe sama. Takhle nalítnout! Spolknout takovýho hada! Uvažovat, co mám s penězi udělat, místo abych okamžitě zavolal Holana a řekl, co se stalo. Místo abych zavolal policajtům, jak jsem té babě vyhrožoval, a předal jim peníze. Já debil!
Nejdřív jsem zkusil Mirka. Byl na telefonu a slíbil, že okamžitě přijede, i když z toho nemá radost. Nic jsem mu nevysvětloval, jenom jsem řekl, že se vyskytly nějaké závažné komplikace a že je jeho přítomnost nutná.
Pak jsem cinknul Wasermanovi. Je to jediný advokát, se kterým se dobře znám a o kterém vím, že je schopný odříznout lumpa i ze šibenice. Není to právě šťastné přirovnání, ale uvědomoval jsem si, že až dojde na lámání chleba, bude na mne alespoň ze strany policie jako na drbana těžkého kalibru nahlíženo. Kromě toho mě Tomáš varoval, takže něco ví. Uvidím, jestli mi to pomůže -- je to sázka do loterie, ale hůř už být nemůže.
Trvalo dost dlouho, než vzal telefon. »Co se děje?« optal se. »Snad ne průser?«
»Jak to víš?«
»Nic nevím, ale jinak bys mě neotravoval. Varoval jsem tě, měl sis aspoň v televizi ty kecy odpustit.«
»Hele, Tome, levity mi můžeš číst jindy a jinde. Teď potřebuju, abys za mnou okamžitě, ale fofrem přijel do redakce.«
»Jako kámoš, nebo jako advokát?« zeptal se.
»To druhý. A spěchá to. Moc.«
»Hergot, to šlo rychle, kámo. Je to hodně vážný?«
»Kurva, kdyby ne, tak...,« zarazil jsem se, protože nebylo vhodné, aby policajti viděli, že propadám panice. Policajti přemýšlejí jinak, pro ně je to téměř doznání viny, neboť svým četnickým rozumem nemůžou pochopit, že panice propadne spíš nevinně nařčený nežli otrlý kriminálník.
»Dobře. Za dvacet minut jsem u tebe. Jsou tam četníci?«
»Jo.«
»Tak beze mne ani slovo. Jen jméno a hodnost, rozumíš?«
»Jakou hodnost?« zeptal jsem se zmateně.
»To byl takový fór. Čau.«