Magda Váňová Přítulný Zajíček Váz., 288 str. Cena: 255 Kč

Všední život se zdá jednotvárný a zcela bezpečný, ale stačí nepatrné vyšinutí, přešlápnutí neviditelné hranice nebo jen smůla ocitnout se v nesprávný čas na špatném místě a otevře se propast, do které hrdiny této knihy strhává hrozba zločinu. Přítulný a Zajíček se setkávají jak s oběťmi, které nenadálé neštěstí zaskočilo a změnilo jim osud, tak s těmi, ve kterých se semínko zla zachytilo a teprve vyklíčí. Čtenáři budou překvapeni, jak snadno hanebné úmysly a skutky splynou s normálním jednáním. Proto jsou neobvyklé události kolem nás jako rébusy. Kdo rozpozná, že smrt nezavinila nešťastná náhoda? Proč hledat v tragickém konci lásky pomstu za AIDS? Jaké následky přinese chytře vymyšlená předpověď prohnané věštkyně? A co způsobí špatně odhadnuté vydírání? Přítulný Zajíček čtenáře románů Magdy Váňové nezklame -- název je hříčkou, ale v hádankách lidských vztahů se skrývá mnohem víc.

UKÁZKA

Hrdiny této knihy spojuje v horším případě smrt a v tom lepším detektivové Přítulný a Zajíček. Z jejich jmen vznikl hříčkou název knihy, která je ale víc napínavá než hravá a vyšetřování zločinu není tak důležité jako nebezpečné hádanky lidských osudů. Zkuste odhadnout z následující ukázky, co čeká v životě malou Vandu. Skryté fatální cesty na nás čekají dávno předtím, než si některou z nich vybereme.

Rodiče Vandy Janouchové byli kouzelníci. Spíš tatínek byl kouzelník, maminka mu jen asistovala, nechávala se propichovat v speciálně k tomu vyrobené bedně, mizela v kufru, do kterého by se nevešlo pětileté dítě, svým zjevem a sporým oděním na sebe strhávala pozornost diváků, aby hlavnímu aktérovi usnadnila jeho eskamotérské kousky, podávala a odebírala mu kouzelnické pomůcky a pomáhala vymýšlet nová čísla a kouzelnické triky.
Tatínek si ji přivezl z dvouměsíčního turné po Rusku. Objevil ji v Moskvě v jednom luxusním baru, kde se každý večer převlékala za polonahého zajíčka a přivydělávala si na univerzitní studia jako tanečnice. Podezíral ji, že jen u tancování nezůstalo, ale nikdy se jí na to nezeptal. Byla krásná, pružná a česky neuměla ani slovo. Aby se dostala ze své nenáviděné domoviny, byla ochotná udělat cokoliv na světě.
Asistovat o dvacet let staršímu kouzelníkovi jí připadalo jako hračka. Dělala by to i zadarmo, ale přece je důležitější se zajistit a to jí inspirovalo přimět Vandina tatínka ke sňatku.
I když se Janouch manželství až dosud úspěšně vyhýbal, čtyřicítka na krku a občasný houser v kříži ho přinutily se jejímu nátlaku podvolit.
Vanda měla fantastické dětství. Do svých pěti let sjezdila s rodiči celou Evropu, francouzsky a rusky mluvila bez sebemenšího přízvuku, anglicky a německy zrovna tak. Potíže jí nedělala ani italština, jen se španělštinou to bylo horší.
Malé dítě do sebe nasává jazyky jako houba. První komplikace nastaly v jejích šesti letech, kdy měla začít s povinnou školní docházkou. Tatínek prosazoval, že budou Vandu učit doma a rozdílové zkoušky složí v zemi, kde budou právě vystupovat, a tehdy se vždy mírná a poddajná matka vzepřela.
"Vanda bude žít normálně," pronesla svou roztomilou češtinou s ruským akcentem, který tatínka vždycky tolik vzrušoval, ale tentokrát ho rozzuřil.
"V Praze nedostanu stálé angažmá," oponoval nejprve pokojně, a když si maminka tvrdošíjně stála na svém, přitvrdil. "Své práce se nevzdám. Holka je šikovná, už umí číslo s mincemi, počítal jsem s ní na šňůru ve Španělsku. Španělé budou šílet, až uvidí malého blonďatého andílka v růžových šatičkách, jak si tahá penízky z nosu."
"A zrovna španělsky neumí Vanda ani slovo," namítla matka a ruský přízvuk jí bobtnal v ústech. Pro otce to nebyl žádný argument.
"Naučí se. A když ne, kde je psáno, že musí chodit do španělské školy? Copak tam nemají francouzské nebo anglické?"
"Můj otec je Rus, matka Kazaška, čím jsem se živila na studiích, dobře víš. Moje dcera bude žít spořádaně jako všechny ostatní děti. Ráno do školy, po škole kroužky, do postele v osm. Copak sis nevšiml, jaké se z ní klube rozmazlené děcko? Všichni ji obdivují, všude je středem pozornosti. Za pár let nám přeroste přes hlavu. Pak bude pozdě a ty mi budeš vyčítat, že jsem se měla starat dřív."
"Nepřichází v úvahu," zacpával si otec uši. "Na Prahu máme dost času. Až mě jinde nebudou chtít a meče mi budou vypadávat z ruky, pak se tam možná vrátím. Proč šněrovat dítě dřív, než je nezbytně nutné? Je chytrá jako žid, cestováním po světě získá víc informací a zkušeností než dřepěním v lavici se stejně starými spolužáky, kteří jí nebudou sahat ani po kolena. Nehledě na to, že česky umí ze všech jazyků skoro nejmíň."
Bylo zábavné je při podobných hádkách poslouchat. Tatínek měl sklon při zdůrazňování svých argumentů sklouzávat do cizích řečí, při vzteku si oblíbil angličtinu, kterou příšerně komolil, takže se tomu Vanda musela pokaždé smát. Jak začal otec s angličtinou, matka zvedla prapor rodného jazyka a tehdy bylo nad slunce jasnější, že večer tento jazykový bábel vystřídá italština, jazyk lásky, jak říkával tatínek.
Vanda znala Prahu jen z vyprávění a z fotografií a nic ji k ní nepoutalo, ale touha matky se zde natrvalo usadit jí to neznámé město obestřela zvláštním tajemstvím magické přitažlivosti. Kdyby se jí rodiče zeptali, kterému městu by dala přednost, pravděpodobně by plácla právě Prahu. Ale jí se neobtěžoval zeptat nikdo.
Nakonec ty věčné tahanice vyřešilo matčino zranění.
Stalo se to v Berlíně a maminka skončila v nemocnici. Vanda ten večer trávila sama v hotelovém pokoji a spala jako dudek. Zúčastnila se jen odpoledního představení, a protože ji už druhý den škrábalo v krku, zahnali ji do postele hned v sedm. O maminčině zranění se tak dozvěděla až ráno.
Táta ležel na posteli s otevřenýma očima a čekal, až se vzbudí. Vyskočila a stulila se k němu. "Máma už je na snídani?" zeptala se, když nereagoval na její šimrání na chodidlech. Otočil se ke zdi a mlčel.
Zkusila stokrát osvědčené šimrání ještě jednou, ale ani se nehnul, nezakvičel, nestrhl ji k sobě, aby se s ní pomazlil. "Proč se nesměješ?"
"Maminka je v nemocnici," konečně ji k sobě přitiskl. Ale nebyla v tom žádná radost, spíš úzkost a strach, takže se mu rychle vymanila.
"Proč? Co se jí stalo?" upírala na něj vážné oči. Dávno věděla, jak je pro tatínkovu práci nezbytná absolutní přesnost, dokonalá souhra, kterou s maminkou do úmoru trénovali. Náhle si byla jistá, co se přihodilo. Táta mámu zranil při čísle s arabskou truhlou. Vždycky ho nenáviděla, a i když šlo o precizně připravený trik, přivírala strachem oči, zatímco v publiku úžasem zašumělo. Kdyby se maminka jen o vteřinku zpozdila, táta by ji ostrými meči probodl. A teď se to stalo. Zatajila dech. "Bolelo ji to moc?"
"Určitě. Ale maminka byla statečná, ani nehlesla. Ale té krve," zajíkl se a Vanda cítila, jak se mu chvěje hruď.
Byla to strašná a zároveň vzrušující představa. Kterému dítěti probodne otec matku přímo na jevišti před hromadou lidí?
Cítila zvláštní pýchu smíšenou s úzkostí a pro jistotu se rozplakala.
"Dobře to dopadne," začal ji konejšit. "Poranila si tepnu, proto tolik krve, ale v nemocnici říkali, že se všechno spraví. Maminka udělala chybu. Když jsme skončili představení, v zákulisí si nerozsvítila, uklouzla a rukou prolétla skleněnou výplní dveří. Víš, kolik má stehů?"
"Ne," odtáhla se od něho. Takové banální zranění pro ni ztratilo přitažlivost.

Zranění se madam Tamaře Zsanusz, jak znělo umělecké jméno paní Janouchové, hojilo špatně. Lékaři ji nabádali k trpělivosti, ale ta chyběla především jejímu muži. Šňůra ve Francii se blížila a sehrát se v tak krátké době s novou partnerkou bylo nemyslitelné.
Janouch svá dlouho dopředu ohlášená představení k smrti nerad odříkal, svět varieté, světel a mámivých kouzel je příliš vrtkavý, nemohl si dovolit dělat ze sebe primadonu. Odřekneš jednou, podruhé, začneš platit za nespolehlivého a je konec.
Ale tentokrát to jinak nešlo. Tamara v ruce neudržela ani sklenici s vodou. Janouch soptil a lékaři ho brzy měli plné zuby. O profesoru Slavíčkovi z pražských Vinohrad se dozvěděl čirou náhodou. Bez dlouhého váhání se s ním spojil, jak nejlépe uměl, mu vylíčil svou situaci a získal příslib, že se pan profesor Tamaře na ruku aspoň podívá.
Vandě se v Praze líbilo. S jazykem problémy neměla, jak mohl, hovořil s ní otec v poslední době česky. V Praze měl času dost, rád se s ní coural po městě a ukazoval jí staré památky.
Protože po takové naučné procházce pokaždé následovala zastávka v cukrárně, dalo se to vydržet.
Maminka pilně docházela za panem profesorem, ale žádné pokroky vidět nebyly. Maso jí v restauraci krájel otec, to nesvedla. Zuby si už čistila sama, ale z takových drobných úspěchů se asistentka kouzelníka mohla radovat jen stěží.
Tehdy došlo k ostré hádce. Když se schylovalo k výměně názorů, obyčejně Vandu poslali do recepce nebo ji aspoň zavřeli v koupelně. Hotelový pokoj mnoho soukromí neposkytoval. Do recepce nechodila, poslouchala za dveřmi s uchem přitisknutým na dveře. A v koupelně to bylo ještě lepší. Tam bylo slyšet zřetelně každé slovo. Rodiče se většinou jen tak škorpili, ale dnes jim oběma zněla v hlase zloba.
"Slavíček je k ničemu," slyšela otce.
"Ale je ke mně laskavý," nesouhlasila matka. "Vysvětlil mi, že takové zranění chce trpělivost. Budu rehabilitovat a časem se uvidí."
"Časem!" zavibrovala otci v hlase zlost. "Časem přijdeme o další šňůry, a než se naděju, skončím v nějakém obskurním podniku, kde budu pro lepší trávení lhostejných pupkáčů polykat golfové míčky. Nutně potřebuju, abys aspoň do Itálie byla v pořádku. Nemůžeš se víc snažit?" Maminka přešla do ruštiny. Vanda se zaradovala, do mateřštiny vklouzla matka pokaždé, když se hádka začala vyostřovat.
"Jsi sobec!" křičela. "Dítě vláčíš po světě jako bagáž, absolutně je ti jedno, že nemá domov, nemá kořeny, zná jen hotely, jejími tetami jsou pokojské a strýčky recepční. To zranění mi seslalo samo nebe. Nikam nepojedu. Zůstanu s Vandou v Praze."
Otec se skřehotavě zasmál. "Čím se budeš živit, smím-li se zeptat? K tyči už tě nikdo nevezme. Své sis odtancovala v nočních barech, odkud jsem tě vytáhl. Na takové poskakování už jsi moc stará. Buď ráda, že máš mě, a koukej se dostat do formy."
Dál Vanda neposlouchala. Odtaloubila se do recepce a stulila se v jednom z plyšových křesel. Tady byla recepční paní s mléčně bílými vlasy a nápadně modrýma očima. Vždycky pro ni měla pod pultem schovaný nějaký pamlsek. Dnes to bylo červené lízátko ve tvaru srdíčka. Vanda si ho zabořila až do krku a přemýšlela.
Co tatínek myslel tím tancováním u tyče? To jako že maminka dříve tančila s tyčí? Bez tanečníka? Neuměla si to představit.
Ten večer jí rodiče oznámili zajímavou zprávu. Nejdřív spustila maminka, opatrně a v náznacích, nechtěla Vandu hned na začátku zastrašit.
"Už jsme ti říkali, že má tatínek v Americe příbuzné?"
Vanda přestala zaplétat a rozplétat třásně u imitace perské předložky, která ležela u nohou manželských postelí, a zpozorněla. Američtí příbuzní byla novinka.
"Kde?"
Byla zcestovalé dítě a Amerika pro ni nebyl neznámý pojem. Věděla, že tatínek tam kdysi dávno vystupoval, někdy jí o tom vyprávěl.
To byl ještě svobodný, a občas zažertoval, že kdyby tenkrát nebyl tak mladý a hloupý, přivezl by odtamtud Vandě úplně jinou maminku. Krásnější, říkával, když byla maminka nablízku a slyšela to. Vanda se vztekala, že se tomu máma jen směje.
"V Seattlu," odpověděl tatínek na její otázku. "Jsou to moji bratranci. Ti maminčini lezou po stromech na úplně jiném konci světa."
Vanda se zachichotala. Maminka se shovívavě pousmála. O svých příbuzných si toho vyslechla už tolik, že přirovnání k opicím jí přišlo docela roztomilé.
"Byla bych radši, kdyby bydleli v Las Vegas," vlezla si Vanda tátovi na klín. "Potom by určitě byli prachatí, poslali ti peníze a my už se nemuseli courat po světě a mohli zůstat tady. Praha se mi líbí. Je taková krásně stará. Kdyby měla ostatní města babičku, mohla by to být klidně Praha." Teď se pro změnu zasmál otec. Majetnicky si k sobě Vandu přivinul. "Tyhle nesmysly ti nasadila do hlavy maminka, viď? Maminka je pecivál. Nejradši by do konce života nehnula prstem, ale to se jí nepodaří. Pojedeme do Seattlu, mamince tam spraví ruku a chtě nechtě se mnou bude vystupovat dál. V Seattlu se ti bude líbit. Moji bratranci mají obrovské varieté a chovají vzácné bílé orangutany."
"Budu si s nimi moct hrát?" zapomněla Vanda na krásy Prahy. V tomhle byla po otci. Jak rychle se pro něco nadchla, tak rychle to pustila z hlavy. Nejradši by za bílými orangutany vyrazila už zítra. Formality, které k vycestování k příbuzným do Ameriky museli podstoupit, jí připadaly nekonečné a touha spatřit cizokrajná zvířata se během tak dlouhé doby zase rozplývala. Otci se v Praze podařilo vyjednat pár vystoupení, ale bez madam Zsanusz byla jeho čísla bezzubá. Větší úspěchy sklízela se svými dětskými triky Vanda. Otec propadal záchvatům vzteku a beznaděje. Půjčit si občas na víkend auto a zajet do Karlových Varů byl matčin nápad. Lákala ji tamější ruská smetánka, ráda by Vandě ukázala, že všichni Rusové nejsou tak zaostalí, jak je pohrdlivě líčí otec. Tajně doufala, že mezi nimi narazí i na nějaké známé, popovídá si v rodném jazyce a třeba manželovi domluví i nějaké představení.
Při jednom z výletů projevil otec přání zastavit se na zpáteční cestě v Lázních Kynžvart, kde jako dítě ve Vandině věku strávil několik týdnů v místním zámku přeměněném na ozdravovnu pro děti, které prodělaly černý kašel.
"Bolí mě ruka," namítla matka. "Budu ráda, když dojedu do Prahy. Víš, že se nemám příliš namáhat."
"Vždyť je to kousek," přemlouval ji otec. "Chtěl bych Vandě ukázat klenutou vstupní chodbu, kde u stropu visel obrovský nafukovací krokodýl."
"Třeba tam ještě je," podívala se Vanda prosebně na matku. Ta se vysoukala od volantu a bez dalších řečí si vyměnila místo s otcem. Táta se otočil na zadní sedadlo a udělal na Vandu spiklenecký obličej.
Probudila se až v nemocnici. Když se dozvěděla, že ji do Prahy transportoval vrtulník, žalostně svého bezvědomí litovala. Vrtulníkem ještě nikdy neletěla. Měla otevřenou zlomeninu stehenní kosti a otřes mozku, ale obojí snášela velmi statečně. Sestry na oddělení ji milovaly. Upřímně se strachovaly, kdy se začne shánět po rodičích.

ROZHOVOR

Autorka se v této poslední knize zabývá zvláštními lidskými osudy a životními situacemi, které se jeví záhadně a nepochopitelně, ale labyrintem vyprávění lze proniknout k jejich podstatě a porozumět jim. I při tomto rozhovoru jsme měli podobný pocit -- Magda Váňová neodpovídá na otázku otázkou a vyhýbá se složitým úvahám, kde to hlavní zůstane většinou nedopovězené. Využili jsme takového naladění a chtěli se hned na úvod dozvědět, o jakého Zajíčka v její knize jde.

V nakladatelství Šulc-Švarc vám vyšla již osmá kniha. Její název je slovní hříčkou, ale je její obsah také hravý?
Spojení Přítulný Zajíček je skutečně jen hříčka, mnohoslibný název v sobě skrývá příjmení dvou vyšetřovatelů, jejichž více či méně zdařilé vyšetřovatelské postupy spojují jednotlivé příběhy obyčejných lidí v nejrůznějších životních situacích. Některé jsou hravé, jiné tragické, navzájem se prolínají a vytváří celek, který sice není tak kompaktní jako román, ale snad jím čtenáře nezklamu.

Přítulný Zajíček je kniha o hádankách lidských osudů. Životní rébusy vás přitahovaly i v předchozích románech. Co vás víc zajímá: Obtížné a neřešitelné situace, nebo jejich řešení?
Obojí. Když vymýšlím jakoukoli životní situaci, mám v hlavě v náznacích i její řešení, ale většinou moji hrdinové udělají takový povahový kotrmelec, že si řešení jejich životních situací vyžádá radikální změny. Musím začít úplně jinak kombinovat a to mě baví.

Jedna z postav knihy se živí věštěním budoucnosti. Věříte na horoskopy a předpovědi osudu?
Nevěřím a příběh o Kalichové královně je toho důkazem. Ale to neznamená, že je zatracuju. Nikdy jsem nebyla u žádné kartářky či jiné věštkyně, mé zkušenosti jsou pouze zprostředkované. Některé úsměvné -- mé matce v osmém měsíci těhotenství kartářka tajuplně sdělila, že ji v nejbližší době čeká přírůstek do rodiny -- až po ty vonící tajemným neznámem, kdy lidé odcházejí z podobných seancí jakoby omámeni a jeden by se mohl přít, zda sugesce předpovězeného osudu nebyla tak silná, že ji podvědomě sami naplňují.

Co má tedy na zvraty v osudech lidí větší vliv: náhoda, nebo něco, co jsme sami uvedli do chodu?
Obě možnosti se prolínají. Potkáme-li náhodou zajímavého člověka a okolnosti nám zabrání setkání patřičně využít, rozplyne se v šedi běžných dní, ale dojde-li k podobnému kontaktu jindy, za jiných okolností, nemůžeme pochopit, jak jsme ho kdysi mohli tak marnotratně propást. A naopak: pustíme se do něčeho s jasně vytyčeným cílem a náhoda nás zavede zcela opačným směrem.

V knize se vyskytuje i postava spíš úsměvná -- partnerský podvodník. Jak někteří muži dokážou okouzlit tolik žen a jak dlouho jim tolik vztahů může vydržet?
To kdybych věděla! Můj sladký Alois je postava veskrze vymyšlená, ale vsadila jsem na galantnost a obdiv, vlastnosti, které u mužů ženám scházejí a hlavně v pozdějším věku jsou za drobné pozornosti ochotny udělat cokoliv. Jak dlouho reálným podvodníkům takové vztahy vydrží, nemám zdání, ale Alois byl formát. Přežil úplně všechno.

Hlavní příběh Přítulného Zajíčka se týká pomsty. Máte představu o tom, zda pomsta může přinést nějaký spravedlivý výsledek nebo řešení?
Francis Bacon ve svých Esejích říká, že výkonem pomsty se člověk staví na roveň svému nepříteli. Jestliže se nemstí, stojí výš než on. Podobně smýšlí i Šalamoun -- podle něj tkví velikost člověka v tom, že dovede přejít křivdu. K čemu je pomsta? K chvilkovému zadostiučinění a možná ani to ne. Pomsta je špatný nástroj k odstranění křivdy.

Lidé často touží po úspěchu nebo bohatství, vaše hrdiny nevyjímaje. Ale co budou dělat, až toho dosáhnou? Co může člověka uspokojit, když je například velmi bohatý?
Staří Římané označovali bohatství slovem impedimenta -- tedy nikoli jako pouhé břemeno, ale i jako překážku. Velké bohatství je pro člověka přítěží, musí je spravovat, starat se o něj a strachovat se, aby o ně neuváženým krokem nepřišel. Také je může rozdávat, získat skrze ně třeba i slávu a moc, ale k opravdovému užitku mu není. Nemluvím ovšem o solidním finančním zabezpečení -- to je důležité a příjemné.

Čeho se má člověk vyvarovat, aby si mohl občas říct, že jeho život stojí za to?
Všichni stále čekáme, že to pravé teprve přijde, a ono většinou nepřijde vůbec nic, proto je důležité vytěžit maximum z každého okamžiku. Mít radost z vlastní práce, která je někdy jedinou odměnou, radovat se z maličkostí a nečekat na nic kolosálního.

Ať je člověk úplně dole, nebo až na vrcholu, vždycky může udělat chybný nebo nesprávný krok. Když srovnáme vaše dvě titulní postavy, zdá se, že Zajíček je na rozdíl od svého kolegy Přítulného neopatrný, riskuje, dopouští se omylů, ale přesto je to správný chlapík, nikdy neudělá podraz, s vlastními chybami se čestně vyrovnává a je schopen dávat, nezištně něco udělat, raději se spálit, než se k někomu obrátit zády. Teď je ovšem ještě mladý, změní se, až bude starý?
Oba jsou sympatičtí chlapíci, kteří se navzájem doplňují. Přítulný je starší, proto opatrnější a uvážlivější, Zajíček je trochu pošuk, i když milý. Jak se bude vyvíjet, je otázka, kterou by mohla zodpovědět druhá knížka podobných příběhů, jako byla tato.

Přítulný Zajíček vyšel před prázdninami, kdy se začíná hodně cestovat. Všímáte si v knize, co cestování lidem přináší a jaký vliv má na jejich život?
V příběhu Pomsta velmi zcestovalá holčička je zásluhou zkušeností z pobytu v mnoha cizích zemích ve všech oblastech dál než její vrstevníci. Pro mladé lidi by cestování mělo být součástí výchovy a vzdělávání, pro dospělé je spíš prohloubením životních zkušeností. V každém případě cestování člověka obohacuje, všechno, co se v cizině přiučil, lze naroubovat ke způsobům a zvykům vlastní země.

Vy dáváte přednost jakému druhu cestování?
Jsem v podstatě pecivál, ale když už někam vytáhnu paty, pečlivě se na takovou cestu připravím. Je mi úplně jedno, jak a čím se dostanu na místo určení, mnohem důležitější je společnost, se kterou se tam vydávám. Otravný parťák spolehlivě zlikviduje všechny hezké a zajímavé zážitky. Po muzeích, chrámech a pamětihodnostech dnes už nelítám, jsem sběratel drobných zážitků, které si ukládám do krabičky vzpomínek a celý rok se z nich těším.

Knihy potřebují čtenáře a čtenáři potřebují knihovny. Přála byste si, aby na Letné stála Kaplického Národní knihovna?
Samozřejmě že bych si to přála. Nechci se zmiňovat o zákulisí celé kauzy, o ní už toho bylo napsáno dost, ale pokaždé, když na ni narazím, si vzpomenu na pozdvižení kolem Eiffelovy věže v Paříži, kdy si přední umělci a politici rvali vlasy a hřmějícím hlasem buráceli, že vyroste-li podobné monstrum v jejich krásném městě, budou nuceni Paříž opustit, aby se jejich citlivá duše takovým hnusem nezalkla. Byla by dnes Paříž Paříží bez Eiffelovky?

Napsala jste řadu čtenářsky úspěšných románů. Co vy sama nejraději čtete a co vám knihy dávají?
Těšila jsem se do školy jen proto, že mě tam naučí číst. V druhé třídě jsem přelouskla svůj první román Noc v povodni, regulérních dvě stě padesát stran a byla jsem ztracená. Od té doby jsem četla úplně všechno. Dokonce jsem si v deseti letech vypůjčila v knihovně Korán, s vypětím všech sil zvládla tři strany, abych pochopila, že existují věci neznámé a nepochopitelné, do kterých musím teprve dospět. Dnes čtu vše, co mě poučí a myšlenkově obohatí, vychutnám si každou dobrou knihu a stále se vracím k svým zamilovaným titulům a autorům. Četba je pro mě jako kvalitní hnůj pro půdu. Bez čtení bych nemohla psát.

Je něco, co byste chtěla rozhodně poznat?
Už jako malá jsem snila, jaké by to bylo stát se na určitou dobu nějakou historickou osobností. Vniknout do jejího myšlení, poznat jejím prostřednictvím dobu, ve které žila, cítit jako ona, mít stejné chutě, milostné zážitky, prostě všechno. Ráno bych si třeba řekla, teď budu týden Kateřina Veliká a pak bych všem vyslepičila, jaký frajer byl Potěmkin.

Toužíte po věcech, kterých nemůžete dosáhnout?
Možná o nich sním, ale jen tak úplně maličko. Obávám se, že toužíme-li po něčem, co je nedosažitelné, dojdeme jen k lítosti nad sebou samým.

Co by se vám líbilo dělat letos v létě?
Jet na cestu kolem světa vybavená zlatou kreditkou, ale se vší pravděpodobností skončím v Ratajích nad Sázavou se suchým záchodem.

Co zajímavého si plánujete na podzim?
Začnu psát další knihu, vymaluju byt a budu se snažit radovat z každé maličkosti, abych to všechno přežila.

Děkujeme za rozhovor.