Stanislav Moc Schůzky s ďáblem Váz., 240 str. Cena: 263 Kč 1.1.2010

Při schůzkách s ďáblem člověk ztrácí svou tvář, začne směňovat duši za nedostupné věci, a když se konečně odhodlá vzepřít se ďáblovi, ztratí sám sebe. V komunitě českých emigrantů v Austrálii prošel nějakým ďábelským pokušením každý. Alkohol, nevěry, nesolidnost při vracení půjčených peněz, zlomyslnosti a podrazy, které se dají omlouvat těžkým životem. S tím se hrdinové knihy vyrovnali každý po svém a jinak. Například když jeden z kamarádů uvěřil, že do půl roku přijde konec světa, a pořídil na úvěr auto, karavan i přepychové zařízení domu. A jak se konec světa zvolna přibližoval, další z nich se s ďáblem opravdu scházel. Jako občan Austrálie zažádal o vízum do Československa, kde chce navštívit umírajícího otce. Kulturní atašé na ambasádě s nejasnými kompetencemi je ochotný mu pomoci, když bude spolupracovat. Našeptávač ani žadatel nemají v úmyslu své přísliby příliš dodržovat, ale přesto někdo musí v ďábelské partii prohrát, třeba i svůj život. Stanislav Moc ale píše také o tom, jak bludný úděl emigranta změnit. V druhé části knihy nazvané Český dvůr vylíčil v humorných i dobrodružných příbězích, jak vznikala převážně česká čtvrť v nové zástavbě, jaká se zde zrodila přátelství, jaké zkušenosti vedou k nalezení pozitivní filozofie, k poznání řádu přírody i lidského soužití.



Český spisovatel Stanislav Moc, a od dvaceti let také Australan, překvapuje české čtenáře svými neobvyklými příběhy, napínavými, drsně humornými, záhadnými i prostě vyjadřujícími obdiv k přírodě a její kráse. Je však ještě něco důležitějšího v jeho románech — magie. Setkal se s ní poprvé, když byl učitelem Aboridžinců ve státní škole a poznal, že magii se nelze naučit. Existuje sama o sobě a člověk jí může porozumět a použít, co skýtá. Magii musíte věřit, stejně jako věříte ve smysl života, a musíte vědět, že je to něco jako fyzikální zákon o průniků různých světů. Díky magii vedle našeho příliš determinovaného světa existuje i paralelní svět s více možnostmi a zasahuje nám různě do reálného života. O domorodé australské magii je i ukázka z knihy Schůzky s ďáblem.


UKÁZKA

Dal jsem dceři pusu a slíbil, že budu do dvou hodin zpět.
"S dětma to umíš," řekl Básník, když jsme nasedali do auta, "zblbnul jsi i moji holku, že je bude učit, a to je co říct."
"Aspoň jim uteče čas, ale teď už mi řekni, o co ti jde?"
"Zatím o nic, jen najít didgeridoo."
"Ty opravdu věříš, že na něj hrál domorodec? Skutečnej Abo?"
"Já jsem ho viděl, Same, já ti nekecám!"
"To jsem neřek..."
"Já vím," pokračoval Básník rychle, "já se taky nezlobím. Tady se jedná o něco velkýho, já to cítím, tohle není žádná náhoda. Same, ty se pořád pídíš po nějakém zázraku, tak si piš, že tohle zázrak je. A taky tvoje příležitost přiblížit se k něčemu, co se nedá vysvětlit."
"Všechno se dá vysvětlit."
"Tak mi to vysvětli."
"Vysvětlím," souhlasil jsem.
Napadlo mě to už včera, když jsme se dívali na mapu, ale neměl jsem příležitost si to promyslet.
"Básníku, víš jak je národní park Wollemi rozlehlý? Zhruba padesát kilometrů široký a sto padesát dlouhý, a to je ještě ze všech stran svírán stejnou divočinou, řídce obydlenou několika farmáři, takže ve skutečnosti je mnohem větší. Na jih se rozprostírá národní park Modrých hor, který je přibližně stejně veliký, takže celková rozloha divočiny je obrovská. Básníku, jestli se nějací domorodci, kteří žijí nadivoko, někde udrželi, tak to bude tady!"
"To je blbost."
"Vyslechni mě a pak mluv!"
"O.K.," odpověděl, ale podle tónu jsem poznal, že se mnou nesouhlasí.
"Samozřejmě že se nejedná o nějaký ztracený kmen," pokračoval jsem, "spíše to bude kmen Opatrných. Kmen, který své zkušenosti s civilizací už měl a pečlivě se jí vyhýbá, což v těchhle podmínkách asi není těžké. Tak a teď mi řekni, proč se ti to nezdá."
"Mně se to celkem zdá, má to logiku, hezky jsi to vymyslel, ale pravda to není."
"Proč?"
"Já nevím," povzdechl si, "co by v zimě dělali tak vysoko v horách? Vždyť by tam zmrzli."
"A co ten teplý vítr," odporoval jsem, "třeba tu je nějaký koridor, kterým se táhne v zimě teplý vzduch ze střední Austrálie a oni to vědí, a proto tam tráví zimu?"
"Možná," zapochyboval Básník, "možná že to tak je, ale i tak by to byl zázrak. Možná i větší než ten, na který si myslím já."
"A na který si myslíš?"
"To ti zatím nemůžu vysvětlit, ale cítím to. Nějak intuitivně."
"Intuitivně?"
"Holt jsem básnický střevo. Vy si všichni myslíte, že básnictví je veršování, ale já to vidím jinak. Veršovat dokáže každý, teda skoro každý, a já to někdy taky dělám, ale být básníkem obnáší víc. Básník je člověk s intuicí, který vidí, co nevidí nikdo jiný." "Takže ty vidíš dopředu, kdy se co stane?"
"Ale kdež! Tak kdyby to bylo, to by bylo moc jednoduché. Já vlastně ani nevím, jak ti to vysvětlit, ale někdy, když to na mě přijde, tak vidím JASNĚ. Chápu souvislosti, víš? Mám inspiraci a VÍM. Já to poznám podle toho, že se mi vše zamží a pak vidím kužel světla. To světlo je hrozně jasné a já do něj nesmím pohlédnout, jenom ho smím cítit. A tím cítěním nějak chápu všechno JINAK, rozumíš?"
"Ach, Básníku, ty šťastlivče," řekl jsem toužebně, "tohle kdyby se jednou stalo mně! Já bych do toho světla pohlédl a oslepl bych."
"Já si to taky myslel, ale teď vím, že kdybych do toho světla pohlédl, až úplně nahoru, že by mě vsáklo do sebe."
"A co by bylo potom?"
"To nevím."
"A viděls to světlo, když jsi se díval na domorodce?"
"Viděl, a proto vím, že to nemůže být žádný kmen Opatrných, ale že to je nějaký zázrak, ale nevím jaký. Nejdříve jsem viděl světlo, ale pak ho vytlačil Abo, proto tomu chci přijít na kloub."
Zajeli jsme autem mezi křoviny, aby nebylo ze silnice vidět, a zamkli je. Vyndal jsem z kufru dlouhé lano, na jehož konci byla malá kovová kapka s dírkou uprostřed, kterou se dalo lano prostrčit do smyčky, a přehodil si je přes rameno.
"Myslíš, že bude dost dlouhé?" zeptal se Básník.
"Mělo by, je to dvanáct metrů."
"Jen aby..."
Prodrali jsme se buší až na skalní výběžek nad údolím. Nic se tu nezměnilo. Ve skále u našich nohou byly mělké prohlubeniny jakoby vyhlazené do pískovce lidskou rukou. Hlubší z nich měly v sobě dešťovou vodu, tak jak jsem je viděl předtím, když jsem tu byl s Chrisem, jenže teď mě nezajímaly. Shodil jsem z ramene lano, poklekl a opatrně se přiblížil k okraji skály. Dno bylo tak hluboko, že se mi zatočila hlava. Natáhl jsem nohy za sebe a lehl si na břicho. To mi dalo pocit jistoty a znovu jsem pohlédl dolů. Malá mýtinka byla prázdná, po didgeridoo ani stopy.
"Pocem," pokynul jsem Básníkovi.
Poklekl a po čtyřech se přiblížil k okraji.
"Hergot," zaklel a také si lehl na břicho, "to je hloubka, co?"
"Za chvíli si zvykneš," řekl jsem znalecky, "ale podívej se na mýtinku, žádné didgeridoo tam nevidím."
"Já taky ne," potvrdil Básník po chvíli, "asi se vrátil, když jsem tu nebyl, a odnesl je, ale stejně bych rád slezl dolů a podíval se okolo."
Rozhlédl jsem se a zhodnotil situaci. Vlevo se táhla dolů kolmá stěna, tudy by mohli jít jen opravdoví horolezci, ale ne my dva. Vpravo se to zdálo nadějnější. Stěna byla sice také kolmá, ale tu a tam v ní rostl strom a jiná vegetace. Navíc se stěna zatáčela a tam, kam jsem neviděl, to mohlo být ještě lepší. Stačilo najít nějakou skulinu nebo kavernu, aspoň do polovice a byla by naděje, že zbytek slezeme po laně.
A kaverna tam byla! Sotva jsme přešli až tam, kde stěna uhýbala, našli jsme obrovskou puklinu, která se táhla hluboko dolů a v níž rostly stromy. Opatrně jsme slezli, až kam to šlo, a pak jsem shodil dolů lano. Bylo to k breku, ke dnu chyběly dobré dva tři metry.
"Kdybys mě udržel," kasal se Básník, "já ten zbytek doskočím."
"A jak pak vyskočíš zpátky?"
"Nějak to už udělám."
Zavrtěl jsem hlavou. "Nemám se tu čeho držet ani za co zapřít. Kdybych tam sletěl za tebou, tak se zabijeme oba."
"Přece to teď nevzdáme?"
"Nevzdáme, ale slézt budeme muset někdy jindy."
Ač nerad, Básník mé argumenty uznal. Strom, který by naši váhu unesl, byl dobré čtyři metry nad námi a to činilo seskok z konce lana nemožný. Nadělali jsme na laně uzly a zahákli je kovovou smyčkou za strom. Stačilo už přinést jen menší lano, pokud možno také s uzly, aby se po něm lépe lezlo a přidělat je na konec.
Pak jsme vylezli zpět na plošinku, kde jsme se svalili vedle sebe a prudce oddechovali.
"Vole," zasípal jsem, "a tys tam chtěl lézt!"
"Už nejsme žádní mladíci," chraptěl Básník, "ale já tam jednou stejně slezu. Nechceš tu počkat? Zajedu domů a přivezu provaz."
Zavrtěl jsem vztekle hlavou, ale neřekl nic. Teprve když jsem se trochu vydýchal, jsem odpověděl.
"Nechme to najindy, nezapomeň, že musím vyzvednout kluky a Nicole. Stejně mám dojem, že bysme dneska nic nenašli."
"Proč?"
"Nevím, jen mám takovej pocit. Nevšim sis? Teplý vítr dnes nevane."
"Nevane," povzdychl si Básník a naslinil prst, "je bezvětří a docela horko. To bude asi tím."
Teplo bylo, na obloze ani mráček, takovéhle zimy mám v horách nejraději. Noci jsou studené, někdy i padne mráz, ale přes den je kolem osmnácti dvaceti stupňů, ale to nesmí vát vítr, ten jinak teplotu o pár stupňů sníží.
"To by mě zajímalo," změnil jsem téma, "proč tady někdo vyhloubil ty jamky na vodu."
"Jaký jamky na vodu?"
"No tyhle," pokynul jsem k prohlubním ve skále.
"To přece nejsou žádný jamky na vodu. Opravdu nevíš, co to je?" zasmál se Básník. Zavrtěl jsem hlavou.
"To je od broušení seker. To tady zanechali Aboridžinci. Podívej," Básník vstal a přičapl si před jednou jamkou, "měli kamenný sekery a museli je často brousit. K tomu účelu si asi vyhlédli tuhle skálu, protože se při práci mohli dívat daleko do kraje a vykládat si vtipy."
"Nebo mumlat zaklínadla," vylétlo ze mne.
"Možná," zasmál se Básník, "možná že mumlali."
Vstal jsem a také jsem přičapl k jedné z jamek. Zahleděl jsem se daleko do kraje a rukou začal jezdit po vyhlazené jamce. Srdce mi ještě bušilo po výstupu stěnou, ale teď se mi zdálo, že jeho tlukot nabyl na intenzitě. Náhle jsem ucítil v tváři teplý vítr a zaslechl vibraci. Mohl to být vítr někde ve skulinách, ale také to mohlo být didgeridoo. Strašně jsem se lekl a prudce se postavil. V hlavě se mi zatemnilo a zavrávoral jsem.
"Vole," zachytil mě Básník, "co blbneš, chceš tam zahučet?"
Pohlédl jsem do údolí a instinktivně ustoupil nazpátek.
"Nějak se mi zamotala hlava."
"Nemáš tak prudce vstávat," radil Básník, "v tvém věku už musíš na všechno pomalu."
"Neslyšel jsi něco?" přerušil jsem ho.
"Není ti něco?" zvážněl náhle, "jsi bílej jako papír."
"Ne," odpověděl jsem. Strašně jsem se bál, jen jsem nevěděl čeho. "Pojďme domů," vyhrkl jsem stísněně, "stejně musíme vyzvednout děti z farmy."