Helena Longinová Letní hosté Váz., 304 str. Cena: 273 Kč 1.1.2010

Kniha zachycuje dávno ztracený čas, kdy se schylovalo k druhé světové válce. Letní hosté jezdili do Jindřichova Hradce z Prahy i Vídně na letní byt a v malebném městě trávili idylický čas lásek a namlouvání, nevěsty si připravovaly výbavu a snily o budoucnosti, ale právě toto léto, kdy v lesích i na pasekách rostly v nevídaném množství houby, se všechno změnilo. Doba národní statečnosti, zbabělé zrady i beznaděje zpřetrhala jemné předivo lidských osudů, které přestaly směřovat k původnímu cíli a byly otráveny ponížením a lokajskou ubohostí. Válka zmařila mnoho životů a nadějí a krutě pošramotila dospívání mladých, kteří přežili v izolovaném městě na hranicích protektorátu. Právě jejich příběhy jsou hlavní osou vyprávění. Po válce chtěli studovat, vdávat se, mít se lépe. Ale válka i po osvobození zůstávala v lidech jako mor, a co následovalo, o to se občané přičinili sami.



Autorky jsme se zeptali na některé podrobnosti z její knihy:

Jak jste se setkala s letními hosty?
V malých městech a na venkově si přes letní měsíce brali občané do vlastního bytu "letní hosty", pro obě strany to bylo výhodné. Děti z velkoměsta pozorovaly práci zemědělců, pily neředěné mléko hned po dojení, pečovaly o domácí zvířata a poslušně dýchaly čistý vzduch -- to všechno za ceny mírné a s domácí obsluhou.

Jaký byl kraj vašeho dětství?
Jižní Čechy jsou kouzelná krajina, u tratě lokálky stojí srnečky a zvědavě pozorují, kdo kolem nich ve vagonu jede. Vzduch čistý opravdu jak v Tatrách, jezero Vajgar, nekonečné množství rybníků, klidná řeka Nežárka i divoká Kamenička -- na jejím břehu žil v době mého dětství v hájovně Karkulka panský hajný. Bylo mi jasné, že neposlušná Karkulka bydlí právě tam.

Čím se váš román obrací k dnešnímu čtenáři?
V Letních hostech se snažím zachytit dávno ztracený čas, kdy byli občané rozhodnuti bránit milovanou vlast a pořádali peněžní sbírku na zakoupení armádního letadla. Pro případ, že k válce skutečně dojde, darovaly sestry Červeného kříže krev a ve třídách pořádaly sbírku pro armádu i děti. Obraz toho dávno vybledl, rozostřil se, vytratil se z myslí, jako by ono počínání i nadšení bylo zbytečné a směšné. Rázným rozhodnutím obdivovaných spojenců se změnil náš svět, platné smlouvy se staly kusem papíru. V tom horkém létě před vypuknutím 2. světové války rostly v lesích i na pasekách v nevídaném množství houby -- znamená to, že boj je na spadnutí. Tenkrát se zrodilo naše ponížení a lokajská ubohost. A to, co následovalo, o to se občané přičinili sami.


UKÁZKA

Hlavní osou vyprávění v knize Heleny Longinové jsou příběhy mladých dívek, které dospívaly za války, jež se zažrala do lidí jako mor i v pošramocených letech po jejím skončení. Snad ani nebylo možné, aby kamarádky z gymnázia prožívaly idylicky a radostně své první zkušenosti s opravdovým životem, ale o to bouřlivější a nebezpečnější to pro ně bylo, když k tomu došlo.

Nejmladší Lálova dcera Soňa jezdila za války k příbuzným z matčiny strany a v nevinně vyhlížející aktovce vozila dvoulitrovou láhev plnotučného mléka. Kolem nádražního nástupiště dřevěné zábradlí a cestující mohli vycházet z lokálky jen jediným úzkým průchodem jeden po druhém. Prošli budkou podobnou venkovskému záchodku, a tam stál na vartě voják s puškou a bajonetem. Probíral podezřelá zavazadla, rozházel obsah, hledal a jednou chytil i Soňu. Z rodné vesnice staré Lálové vezla kameninový hrnec s výslužkou. Školní aktovku musela otevřít, kukaň byla uzoučká, jen pro jednoho, pro případ deště, nepohody. Wehrmacht ukázal na hrnec. S úsměvem odvázala pláténko, v takové dvouuché nádobě, jak přece každý ví, se ukládají na zimu švestková povidla, a také v hrnci byla švestková povidla doma vařená, voněla, až se sliny sbíhaly. Jenže jen na povrchu. Pod nimi, pod vrstvou rozvařených vypeckovaných švestek běloučké vepřové sádlo, pod sladkou vrstvou nezávadné marmelády právě uprostřed vydloubnutý dolík — slupka švestky se zachytila na pláténku a odhalila tajemství. Za zabijačku načerno, což věděl voják i Soňa, byla smrt.
Stáli proti sobě v tom dřevěném domku v těsné blízkosti. Ozbrojený chlap a zrzavé dítě, hubené, ve tváři hrůzou bílé, zelené oči v mrtvolně prošedivělé tvářičce ohromné a plné hrůzy.
"Jenže," řekla Anně, když se i se svými povidly a bůčkem vrátila od lokálky, "na šikovnou ženskou si žádnej nepřijde."
"Co jsi mu prokrista řekla?" roztřásla se Anna.
"Řekla?"
"Nebo dala?"
Zelenýma očima se Soňa zadívala na kamarádku.
"Co od tebe chtěl? To sádlo?"
Soňa mlčela a dívala se, v očích tajemství. Dívala se a mlčela, ve válce musel mlčet každý, chtěl-li přežít.
Ve svém mládí a životní nezralosti pátrala Anna po tom, co je správné a co nesprávné. Ve výchově bratra Jiříka, při překladu z latiny, v matematické písemce. Vždycky ale narazila na nějakou zábranu, na vysokou hráz, a za ní Soňa, hučela, přemlouvala, vysmívala se. Hlas měla hluboký, vláčný, s tajemným příslibem — dobře Anna tušila, že má kamarádka pravdu. Jenže poznaná pravda je jedna věc a panenství druhá. "Když se nerozhoupeš teď, Ančo, dokud je ti patnáct, tak počítej s tím, že se to za rok už žádnýmu nepodaří."
"Proč? Proč se to nepodaří?"
"Žádnej kluk si na tebe netroufne. Nebude už mít tu sílu."
Všechno, co kdy Soňa poradila, bylo správné. Po maturitě si Anna chtěla v Praze sehnat podnájem, stipendium, vystudovat medicínu a pak se také provdat, proč by ne. Na tenhle zádrhel by ale sama od sebe nepřišla.
"Do smrti zůstaneš stará panna!"
Bylo to hrozná představa. Vzpomněla si na tetu Jiřina, která před válkou žila s rodinou. Marně sháněla vážnou známost, hezká byla, šikovná, pracovitá, vyučená, samostatná a jako cukr, jako med, byl-li na doslech nápadník. Když se nedostavil, případně když ze známosti sešlo, mlátila Jiřina maličkou Annu po hlavě, odmlouvala tatínkovi, hádala se s mámou a babičkou, ale jen do té chvíle, než se zjevil nový ženich, rodině Bohem seslaný.
Soňa byla ochotna přivést některého ze svých přátel s červenýma ušima a telecími hlasy, v horkém létě se kolem ní motali v plavkách, ostříhaní na ježka, na zamrzlém Vajgaru na bruslích, a prali se kvůli Soně hokejkami. Nakonec Anna, udolaná argumenty, podlehla, ale s jedinou podmínkou: až příští rok. Přece nezůstane po celý život na ocet jako Anděla Lálová a jiná kopyta. Děj se v příštím roce vůle Páně, když to tolik spěchá.
"Nic ti neslibuju," prorokovala Soňa, "snad nebude ještě pozdě. Snad."
Ve třídě měla Soňa zvláštní postavení. Už tím, že byla skoro o dva roky starší. Kdosi si všiml jejího matematického nadání, u děvčete rarita.
Bleskovými úsudky zahanbila i učitelku, neobvyklým řešením jí vyrazila dech. A že si tedy zavolají do třídy rodiče. Jenže starý Lála zrovna čekal v německém vězení na rozsudek, možná na provedení absolutního trestu, a paní se jenom modlila. Od chvíle, kdy si pro něj přišli, žila na kolenou, bezmocná proti hrůze války, v ruce růženec. Místo rozumné řeči plakala, prosila Boha, ten jediný dokáže všechno odpustit. Proto vzala svůj osud do rukou Soňa osobně. Skončila s nekonečnými těsnopisnými cvičeními, právě v tomto předmětu vynikala rychlostí a bezchybnou přesností, přestala usilovat při hodinách krasopisu, beze stopy smutku zabouchla víko košíčku na ruční práce a rovnou vplula mezi nové spolužáky o dva roky mladší a o sto let chytřejší. Co na tom, že musí sama dohnat latinu — zkoušku stejně udělá, to nestojí ani za řeč. Kvůli Caesarovi a nějakým jeho válkám si prostě nedá nohu za krk, teď je taky válka a život jde pořád dál. Srovnávala výhody, jaké jí nabídlo gymnázium. Na dívčí měšťance mezi žákyněmi poslušně stínujícími písmenka byla považována za nezkrotný živel, jako je tomu přece u každé zrzky, za nezvládnutelnou, předčasně vyspělou, drzou — vždyť není divu! Přece víte, z jaké je rodiny! Noví profesoři ji při čtvrtletní konferenci hodnotili jako velmi inteligentní, zajímavou, rusou, citlivou a hrdou. Změnu pojala komplexně i s kostýmem. Jako při představení. Přešitý proužek s bílým límečkem, v pečlivě vykartáčovaných vlasech stuha z bonboniéry. Penzionát, vyšší dívčí.
Postupová zkouška z latiny za celou tercii? Zkrátka se to Soňa naučí a hotovo. Za všechno v životě se vždycky musí zaplatit.
"Čím kdo zachází, tím taky schází," rozumovala Emilie Zvolánková v posledním roce války, když připravovali u sousedů tajnou zabijačku. Starý Lála sehnal u šmelináře půlku prasete, a že si v noci nadělají pár jitrnic. Zrovna měli vymalovanou kuchyni, na svátky uklizeno, vybílený strop. Přidali kroupy, housku doma pečenou, jen aby měli všeho co nejvíc, dva velké škopky prejtu namíchali. Lála přinesl odněkud střívka, protože ty už mu šmelinář nepřenechal. Nadělal špejle a pustil se i se třemi dcerami do práce. Kolem noc, ticho tichoučko, jen Soňa, Máňa a Anděla šeptaly a stará hrůzou roztřesená seděla na stoličce u kamen a modlila se, růženec jí klouzal mezi prsty, ona vždycky měla tušení, a vždycky to pak špatně dopadlo, jak prorokovala. Má už někdo takový dar. Kdoví jestli je to štěstí nebo smůla, vědět svůj vlastní osud dopředu. Modlila se potichu, aby ji muž neslyšel a nehuboval.
Anděla navlékala špejle na střívka, pomalá a nešikovná, Máňa je plnila prejtem, Lála míchal, za syrova koštoval, aby nepřesolili. Rukávy na svalnatých pažích vyhrnuté krájel srdíčko, játra, odkrajoval dlouhé pruhy sádla od kruponu, šunku nakládal do jalovce, škvařil a fašíroval.
Nejmladší Soňa vařila čaj a ve sporáku pálila všechny stopy.
Pak se to stalo. Mastný šprajc vyklouzl Máně z ruky, protrhl střívko a prejt vyletěl na strop, na vymalovanou zeď, jako tříštivá bomba se rozprskl kolem dokola a Lálová se bezmocně rozplakala nahlas. Podobna svíčkové bábě naříkala, jenže beze slov, bez výčitek, věděla to přece předem.
Buď to prozradil ten šmelinář, možná chlap, co u něj Lála sháněl střívka a nepochodil, třeba ten, co mu je přenechal, nebo řezník, nakonec někde přece porcovali tu druhou půlku prasete, o zabijačce vědělo víc lidí.
Když byla Anna ještě malá holčička, už tehdy cítila kouzlo, které z Lály zářilo. Stačilo, když se usmál. Stál na štaflích, maloval, něco opravoval a máma klekla na podlahu, dívala se na něj jako na svatý obrázek. A teta Jiřina? Ani na ni zahvízdat nemusel. Běžela za ním červená až za ušima, poslušná, jako když ji sváže. Anna z něj měla strach — a nějak dobře věděla proč.
Po válce se Lála nevracel, žádná zpráva nepřicházela, až koncem června jela Soňa z tancovačky lokálkou, unavenou hlavu si podložila složenou vestou a přivřela oči. Večírek skončil až ráno, nohy ji bolely, ke kolenům uprášené, špinavé, jak tančila bez oddechu. Spánek se jí přetrhl na cizím nádraží, křižovaly se tam dva vlaky. Probudila se náhle. Na vedlejší koleji vystoupil starý muž v pruhovaném mundúru, černě vyvedené číslo na haleně přímo pod srdcem, ve tváři bílý jako sněženka, oči pohaslé, prázdné, s těžkým dechem, mrtvý, odepsaný člověk, bez zubů.
Pochopila, že tohle je Osud, který si na ni počkal po divoké noci na venkovském nádraží. Došel tam, kam dojít měl, a dál už nemá sílu. Ani k tomu jedinému kroku, kterým by překročil úzké koleje lokálky.
S vypůjčenými střevíčky v jedné, vestou ve druhé ruce přeběhla Soňa, přelétla vzdálenost, která je oba dělila. Natahovala k němu paže s radostí tak silnou, že se bála, že ji to zabije, že nepřežije tuhle chvíli, a on se rozplakal.