Anna Bauerová Zlatý kůň dcery bohů Váz., 352 str. Cena: 239 Kč

Keltský román Anny Bauerové se odehrává na území dnešních Čech a Francie v době Caesarova tažení do Galie. Na královském sídle v Boiohemu vyrůstá dívka Tiana, o níž lidé věří, že je dcerou bohů. Tajemný původ ji předurčuje, aby se stala kněžkou ve svatyni Zlatého koně a také královnou. Manželství se sobeckým králem Maponem však pro ni znamená zkázu a strašlivé smrti unikne jen o vlásek. Pošetilá láska ji pak uvrhne do otroctví, ale jakmile vyjde najevo, že je vnučkou a jedinou dědičkou krále Magiorixe, který ovládá zlatonosnou Gabretu, Římané jí vrátí svobodu. Několik let strávených s Caesarem v Galii dovede Tianu k poznání, že nikdo nezastaví čas velkých změn v keltském světě na přelomu věků. Moc keltských králů zaniká ve vzájemných válkách a lepší život lidé nacházejí ve svobodných městech, jako je Stradona nebo Braga, kde se znovu rozvíjí obchod a řemesla. Takové je Boiohemum, když se Tiana po zavraždění Caesara vrací do svatyně Zlatého koně, aby střežila tajemství jeho pokladů, které se nikdy nesmí dostat do nepovolaných rukou. Na Zlatého koně dcery bohů naváže nový román Anny Bauerové Stradona, který vyjde na jaře příštího roku.


ROZHOVOR

Masiv Zlatého koně na Berounsku patří k nejpozoruhodnějším místům Českého krasu. Nabízí neobvyklé přírodní scenerie vápencových skal, teplomilných stromů a porostů, Koněpruské jeskyně opředené tajemnými pověstmi, sem tam se u cesty po dešti vyplaví střep staré keramiky. Člověk se tu ještě stačil potkat s jeskynním medvědem, hyenou a nosorožcem, ale na rozdíl od nich tu vydržel dodnes a nedávno zjizvil krajinu vápencovými lomy, na které přijíždějí též vyhlížet turisté z holého vrcholu posvátné hory. Můžeme jim proto jen doporučit nahlédnout do románu Anny Bauerové Zlatý kůň dcery bohů (vychází v nakladatelství Šulc - Švarc), kde tato místa ožívají příběhy starými přes dva tisíce let. Země Bójů byla tehdy na vrcholu rozkvětu, ale přiblížil se zároveň přelom věků, urychlený i římskou rozpínavostí. Na podrobnosti jsme se zeptali autorky.

Ve Zlatém koni dcery bohů se potkává římská a keltská civilizace. Čím vás toto období zaujalo?
Je to období, kdy keltská moc v Boiohemu, dávných Čechách, prozatím ještě trvá, řemesla kvetou, mohutná keltská města jsou cílem mezinárodního obchodu. Římané však začínají ohrožovat keltský svět z jihu, germánské kmeny ze severu. Schyluje se i k válkám keltských kmenů uvnitř země. Dceru bohů Tianu, kněžku ve svatyni Zlatého koně, právě tyto okolnosti přivedou až do Galie, kde keltské kmeny válčí s Caesarem. Zde se římská a keltská civilizace potkává, sice také na bitevním poli, ale především v zázemí. Řím je vzdálený, ale přesto až do zdejšího tábora legií zasáhnou intriky senátorů proti Caesarovi, dojde k pokusu zavraždit prokonzula Galie a právě Tiana ho zcela bezděčně zachrání. Větší část románu se ale odehrává v krajině Českého krasu, na Zlatém koni, Kotýzu, Tetíně a na Závisti.

Není to ovšem váš jediný keltský román zasazený do římské doby.
Nedávno vyšla Královna havranů a Císař gladiátorů z časů markomanských válek Marka Aurelia a jeho syna Commoda, kdy římská přítomnost na dunajské hranici na delší dobu zasáhla na české území. O něco dříve jsem napsala román Sluneční cesta bójských králů o tažení na jih a obsazení Říma Kelty. V knize Strážci zlatých kopí probíhají boje o zachování keltské severní Itálie, Římany nazývané Předalpská Galie. Je to záhy po skončení první punské války, kdy Řím už nemusí bránit své území proti druhé velmoci a sám si začíná podmaňovat okolní svět.

Dokážete vysvětlit, proč právě tehdy končil keltský věk?
Ve střední Evropě docházelo k míšení s nově přicházejícími kmeny, které se daly do pohybu, když Římané začali vysílat ozbrojené oddíly až k Labi a trvale se usídlili na Dunaji. Etnická struktura obyvatelstva se částečně změnila, ale keltský svět nekončil všude a navždy. Římané obsadili Galii, kde keltskému obyvatelstvu dlouho trvalo, než se smísilo s dobyvateli. V Británii sice římští legionáři strádali chladným počasím, jak dosvědčují zachované dopisy jejich rodin - s dojemným "posílám ti teplé spodky" - ale britští Keltové si uchovali jistou svébytnost. Dokonce snad až do časů mytického krále Artuše. Irsko pak zůstávalo předlouho ryze keltskou svobodnou zemí. Na pevnině kořeny keltské kultury i přes římský vliv přetrvaly až do počátků křesťanství a jsou tu přítomné více než dvě tisíciletí.

Jak na tom byli Keltové na území římské říše?
K trvalému životu mezi keltským obyvatelstvem si Římané vybudovali v provinciích dokonalou síť silnic, poštovních stanic, vojenských táborů a pevností, úřadů a úředníků - ti později mohli na nižším stupni pocházet i z místních lidí. S drsným útiskem obyvatel to Římané nemohli přehánět, pracovití keltští řemeslníci a zemědělci byli pro ně nezbytní. V prvních desetiletích římské okupace vznikla ještě hnutí odporu, vedená většinou intelektuální vrstvou druidů, a docházelo k povstáním. Římané však byli vždy v převaze a se zajatými povstalci se krutě vypořádali, čekalo je buď otroctví, nebo smrt - ta obvykle hned na místě. Časem někteří keltští provinciálové nabývali římského občanství. Legionáři z dlouhodobých posádek si brali místní ženy a jejich děti byly pokládány za manželské. Svět se nezadržitelně vyvíjel dál.

Keltové až na jednu epizodu ve 4. století před Kristem na římské území neútočili. Kde se v nich tedy vzala jejich pověstná strašlivá bojovnost?
Pověsti o strašlivé keltské bojovnosti kolovaly především mezi Římany a Řeky, tak je líčí i řečtí a římští autoři. Mají pravdu v tom, že Keltové byli opravdu vynikajícími bojovníky se skvělými zbraněmi a dokonce železem okutými válečnými vozy. Při útoku děsili nepřítele řevem a ohlušujícím troubením na různé trouby a trubky. To všechno však činily i jiné národy. Jenže pověst je pověst, a když se roku 386 před Kristem blížily keltské voje k Římu, obyvatelé města v hrůze utekli do okolního kraje a přitom dokonce zapomněli zavřít brány. Keltové udiveně procházeli prázdnými ulicemi. Řím byl načas jejich! Jenže se v něm netoužili usídlit, ale za odchod z města jim senát musel zaplatit značnou sumu ve zlatě. Římská republika tehdy trochu zchudla.

Proč docházelo ke kmenovým válkám na českém území i v Galii, když to nikomu nic dobrého nepřineslo?
Keltové na vrcholu své éry ovládali velikou část Evropy, ale nikde nevytvořili státní útvar - na rozdíl například právě od Říma. Jednotlivé kmeny se buď snažily agresivně rozšiřovat svá území, nebo je naopak hájily se zbraní v ruce. Jistou roli v tom hrálo i přelidnění. Vzniklo zvýšením životní úrovně v době, kdy už se zcela běžně užívalo železo. O přelidnění v zemi Keltů píše i římský autor Titus Livius a uvádí je jako důvod keltských dálkových tažení za novou půdou. Ke kmenovým válkám mohly ovšem vést i jiné důvody, v antické literatuře bývá zmiňována příznačná keltská nesvornost. Patrně souvisela s bojechtivostí kmenových králů a především jejich početných ozbrojených družin.

Keltská a římská kultura byly po staletí v kontaktu. Jak se ovlivňovaly a proč Římané začali dobývat keltské země?
Dlouhodobé kulturní kontakty obou světů probíhaly už od prvních století po založení Říma v oblasti obchodu. Etruský a později Římany organizovaný obchod dodával na sever mimo jiné zboží uměleckých kvalit, například bronzové nádoby, tradiční etruskou výrobu ze střední Itálie. Naproti tomu keltské tkaniny byly žádané i na trzích v Římě. Z Čech se vyvážely zvláště ozdoby z černého sapropelitu, v podstatě uhelného lupku, který zpracovaný a vyleštěný má svit černého skla. Rozsáhlé keltské dílny tvořily tyto populární šperky v dnešní oblasti Kladenska a Rakovnicka. V časech oppid se pak obchod stával skutečně světovým, na oppidu Stradonice u Berouna se našly mince až z římské severní Afriky.
Římané nedobývali ve válkách jen keltské země, ale i jiná rozsáhlá území, často mnohem vzdálenější. Snažili se o světovládu. V podstatě jí dosáhli, ale jejich impérium na ni nakonec zašlo - což se v historii stává všem světovládným velmocím.

V románu se mluví o velkých keltských městech. Jak si je máme představit v porovnání se stavitelskou posedlostí Římanů?
Umění stavět se Římané naučili především od Etrusků. Některé stavby v Římě - nad zemí i pod zemí - pocházejí ještě z etruských dob. Římské stavby pak na ně navázaly technickou dokonalostí a praktickou použitelností, i když šlo třeba o palác či chrám. Jistou stavební posedlost projevovali Římané výrazně v provinciích, protože je potřebovali "civilizovat". Název oppidum pro keltské město vymyslel C.I.Caesar a uvedl je ve svých Zápiscích. Oppida vznikala ve druhém a prvním století před Kristem a představovala nejen střediska vysoce rozvinuté řemeslné výroby a obchodu, ale také sídla správy kmenového území a centra náboženského kultu. K oppidům obvykle vedly dálkové kupecké cesty. Opevnění tvořily pásy kamenných hradeb s vnitřním schodovitým náspem a vnější lícovanou kamennou zdí. Nad branami se tyčily patrové věže z trámů. Zástavba měla městský ráz, vedly tu ulice, některé dlážděné, na mírnějších svazích se táhly typické terasy, pokryté rovněž řadou obydlí a dílen všeho druhu. Po skončení éry oppid vznikala městská sídelní centra až ve středověku, tedy po řadě století. Oppida, samozřejmě i ta česká, jsou proto jedinečným projevem samostatného tvůrčího ducha Keltů a těžko bychom k nim hledali obdobu.

Dceru bohů Tianu uvrhnou do nejhorší životní situace kruté náboženské představy o spravedlnosti. Na druhou stranu Keltům připadalo římské právo absurdní a surové. Kde byly lepší podmínky k životu?
Tianu křivě obvinila z bestiální vraždy žena chtivá vlády, která s ní soupeřila o králova syna. Nastrojila to skvěle, všechno nasvědčovalo, že je Tiana vinna a trest proto musel být krutý. V Římě by to svým způsobem bylo podobné. Římané se ovšem chovali drasticky i při světovládném obsazování cizích zemí.
A kde byly lepší podmínky? Pro římského občana v římském světě. Nemohl být souzen bez řádného obhájce, hlavně dobrého řečníka, a bez dodržování všech zákonů. Budoucí právníci se římské právo učí podnes. V keltském světě soudili a výši trestu určovali druidové. Například kolik má při rozvodu zaplatit muž ženě a zda nemá vůbec vrátit celé její věno. Smrt byla trestem za vraždu a k justičním omylům docházelo na obou stranách.

Pro historiky leží keltský svět až někde v příšeří pravěku a mnoho o něm nevíme. Žilo se v keltském světě všude stejně?
V různých keltských krajích se žilo různě, jinak v horských údolích Alp, jinak v úrodném českém Polabí. Úžasná je ale kulturní jednota, doložená i nálezy z navzájem velmi vzdálených keltských sídel.

A odkud se uprostřed keltské Evropy objevily germánské kmeny?
Pozvolna migrovaly od severu. Na okraji keltského Boiohema - v severozápadních Čechách - se objevily v závěru druhého a na počátku prvního století před Kristem. Později postupovaly do rovin při Ohři a Labi, snad šlo o kmen Hermundurů. Po polovině prvního století pak dochází k opakovaným požárům oppid, ale nelze vyloučit, že šlo o keltské mezikmenové války. Do poničené země pak přišel známý Marobod s germánským kmenem Markomanů, krátce předtím poraženým a málem vybitým Římany na středním Mohanu. Jména Marobod a Markomani jsou ale kupodivu keltská.

Na Zlatého koně dcery bohů volně navazuje román Stradona, který nyní píšete a vyjde v příštím roce. Můžete prozradit čtenářům něco o této nové knize?
Román začíná v posledním čtvrtstoletí před Kristem. Střední oblasti Boiohema hrozí již druhý vpád vojska mocného krále severu, spojence cizích Hermundurů. Na oppidu Stradona naleznou zraněnou a zuboženou dívku, která ztratila paměť, ale ve skutečnosti tají svůj původ a děsivě kruté dětství, právem se obává smrtícího pronásledování. Ujmou se jí tři bratři a přijmou ji jako člena rodiny, která má blízké příbuzné v Předalpské Galii, kde původně keltským a etruským obyvatelům hrozí zábor jejich zemědělských usedlostí ve prospěch veteránů z legií. O rodný statek přijde načas i básník Vergilius. Podotýkám, že to se skutečně stalo, pocházel z keltské rodiny. Tolik jenom pro základní orientaci. V románu vystupuje mnoho postav na keltské i římské straně a myslím, že jejich příběhy jsou typické pro tuto neklidnou dobu. Přelom věků v keltském světě, který začal ve Zlatém koni dcery bohů, ve Stradoně pokračuje a ještě výrazněji mění život v Boiohemu.

Děkujeme za rozhovor.


UKÁZKA

Tiana, hlavní hrdinka keltského románu Anny Bauerové, vyrůstá na královském sídle v Boiohemu a lidé o ní věří, že je dcerou bohů. Tajemný původ ji předurčuje, aby se stala velkou kněžkou ve svatyni Zlatého koně, ale celý její život se úplně změní, když se do ní zamiluje mladý král Mapon a vybere si ji za manželku. Tiana má však mnoho nepřátel mezi královými družiníky i některými druidy, ale nejvíc do jejího osudu zasáhne žárlivá a pyšná Belisama. V následující ukázce se pokusí překazit její svatební noc s Maponem.

V noci úplňku po letním slunovratu planuly ohně na temenech vrchů nedaleko hradišť a četných osad. Chlapci a dívky tančící v kruhu kolem velkých hranic zpívali píseň s opakovaným a stále se zrychlujícím nápěvem, vzrušujícím a omamným. Když Tiana potají vyšla před sídlo velké matky na hoře Zlatého koně, uviděla jasné oči ohňů po celém kraji. Noc byla velmi teplá a na obloze stál ohromný jasný měsíc.
Zakrátko začnou ohně zhasínat, dívky, jejichž sňatek byl dojednán, se budou plížit nocí zcela samy, opuštěné a bázlivé, se srdcem tlukoucím v představě nepoznaných tajemství. V nejbližší tiché a čisté vodní tůni se pak podrobí obřadní koupeli, se sladkou hrůzou se budou pomalu nořit do vln černé noci a naslouchat každému šelestu v okolí. Nebudou čekat dlouho. I když s přepadením počítají, přece jen vykřiknou, budou volat svou matku, budou se vzpírat a bušit slabými pěstmi do široké únoscovy hrudi. Nic platno! Bylo jim souzeno, aby byl jejich odpor lehce překonán a aby byly ze svaté panenské vody pod schvalujícím úsměvem měsíce odneseny k domovu nového pána. Teprve druhý den oslaví příbuzní jejich sňatek veselou hostinou. Také Tiana se lehce chvěla, ačkoliv noc byla velice teplá. Pozorovala ohně na návrších, uhasínaly jeden po druhém. Byl čas. Pomalu šla stezkou po temenu Zlatého koně až k poslednímu západnímu valu a za ním pokračovala k jeskyni těsně nad srázem, v níž se s Teutou po tři roky tajně scházely.
Když volně prošla průchodem v zanedbanému valu, náhle se zastavila. Noc byla tichá, zpěvy umlkly, ohně dohořely, kolem se takřka nepohnulo ani stéblo. A přesto v tu chvíli nějak vytušila, že v temných keřích před ní číhá smrtelné nebezpečí. Chvíli horečně uvažovala. Jestli ji někdo opravdu sleduje, pak její váhání by mu mohlo být nápadné. Jsem bázlivá a vystrašená, říkala si, bojím se křoví, ve kterém samozřejmě nic není. Kolik dívek je na tom teď úplně stejně. Srdce jim buší obavami, ale ze zcela jiného důvodu, než je strach -- ani je nenapadne bát se temných shluků lískového houští. Měla by ses stydět, Tiano, napomenula se, stojíš mezi dívkami na předním místě a přitom dopustíš, aby se tě zmocnila nesmyslná úzkost.
Proběhla průchodem obrostlým křovím co nejrychleji a to jí zachránilo život. Jako blesk za ní švihla čepel dlouhé dýky a minula ji jen o vlas. Tiana si v prvním okamžiku ani neuvědomila, co se stalo, a prchala bezhlavě pryč jako štvaná laň. Útočník ji pronásledoval, Tiana však získala náskok, který jí dovolil nakrátko se ohlédnout a v jasném svitu měsíce spatřit bledou tvář Belisamy a její tmavé vlasy rozevláté během.
Zaťala zuby a přinutila se k ještě rychlejšímu úprku, neboť Belisama svírala v ruce válečnickou dýku a byla šílená nenávistí.
Před Tianou se vynořila temná skupina borovic na konci návrší, za nimi už byl v zemi otvor, kterým lezly s Teutou do jeskyně. Proběhla mezi stromy k okraji jeskynní šachty a bez rozmýšlení do ní skočila. Dopadla na ruce a kolena a tváří se na okamžik zabořila do vlhkého písku. Hned ale vstala a ustoupila k zadní stěně.
V jeskyni byla naprostá tma, jen druhý otvor, ústící přímo ve skalní stěně nad srázem k Černému jezeru, byl jasně orámován měsíčním světlem.
Belisama se spustila do jeskyně, kterou neznala, nikdy v ní nebyla. Uviděla měsícem ozářený boční východ a domnívala se, že tudy Tiana prchala. Vrhla se tam ve snaze ji dostihnout a zabít a vzápětí se ozval její strašlivý výkřik i hluk padající laviny štěrku a kamení.
Nad krajinou se rozlehlo vyděšené ticho, napjaté jako tětiva k prasknutí, a černá tma jako by se nehlučně převalovala nad jezerem v bodavých a zraňujících chuchvalcích.
Tiana se po chvíli opatrně postavila na okraj otvoru, přidržela se oběma rukama jeho rozeklaných kamenných stěn a naklonila se nad propast. Měsíc už opět jasně svítil, hrozící ticho ustupovalo obvyklým hlasům šeptající a dýchající letní noci.
V přísvitu bílé noci uviděla nehybné tělo dole na břehu Černého jezera. Spustila se takřka neviditelnou cestou mezi skalními výčnělky a rozsedlinami, kudy tolikrát lezla s Teutou, a dostala se až k Belisamě.
Ležela na zádech s široce rozhozenýma rukama, dlouhá dýka se zaleskla několik kroků od ní. Tiana se nad ni sklonila a s překvapením zjistila, že žije. Její srdce se ještě slabě ozývalo. Pak zaslechla tichý zvuk kroků, za ní se objevil Mapon.
»Spadla až seshora,« řekla mu tiše, »ale ještě žije.«
»Jak se to mohlo stát?« nechápal.
Tiana mu vylíčila, co se před chvílí odehrálo nahoře. »Nepřála mi, že sis mě vybral za ženu,« dodala, »především mi záviděla budoucí postavení královny, protože tou chtěla být vždycky ona. Na Boiobrize nás asi špehovala, když jsme se smlouvali na dnešní noc. Věděla, že se setkáme u Černého jezera, a číhala na mě.«
»Myslíš, že to přežije?«
»Když ji tu necháme, tak asi ne. S chutí bych to udělala.«
»Ale neuděláš,« našel Mapon svou rozhodnost. »Kam ji mám odvézt? Ty to tu znáš.«
Tiana mlčela.
»Víš, je to přece jen má příbuzná,« dodal co nejmírněji a Tianu napadlo, že daleko víc než příbuzenství tu promlouvá mužská ješitnost. Ta krásná dívka, která mu kdysi byla zaslíbena, se kvůli němu rozhodla vraždit.
»Co se dá dělat,« povzdechla, »tak ji tedy opatrně nalož na hřbet koně a odvez po cestě kolem jezera nahoru k první bráně Zlatého koně. Tam najdeš stráže, jejich velitelem je Ers. Řekni, žes ji našel, nic víc. Oni už budou vědět, co dál.«
Mapon přivedl svého koně, kterého předtím uvázal ke kmenu břízky u cesty, a Tiana mu pomohla naložit bezvládné tělo.
»Počkáš tu na mne?« zeptal se tiše.
»Počkám, ale vody se nedotknu. Ještě teď se chvěji ze všeho děsem jak v mrazivém větru.« »Vrátím se pro tebe a odvezu tě, v mém -- v našem domě dám svařit víno a celou tě zabalím do kožešin. Uvidíš, jak rychle se zahřeješ -- a naše noc konečně začne...«
Tiana ho sledovala očima, jak kráčí vedle svého vraníka po kamenitém břehu, jednou rukou drží nakrátko uzdu, druhou přidržuje bezvládné tělo na koňském hřbetu. Pak zmizel za skalnatým úbočím.
Vzhlédla k měsíci, vládci noci, tajemně spřízněnému s tolika bohy a nesmrtelnými bytostmi, také s Tianou, vílou temných lesů. Náhle si vzpomněla na svou skutečnou matku. Na vyprávění o ní, které slyšela jako dítě, když Admaba vyprávěla pohádku o Zlatovlásce. Z paměti jí nečekaně jasně vytanulo, že se jmenovala Erisana, byla krásná, zlatovlasá, všemi obdivovaná -- a jejím otcem byl král jihu Magiorix... Zlatovláska tajně milovala muže nízkého postavení, pastýře stád a pasáčka vepřů, a otec ji rozkázal zaživa zazdít do obřího opevnění hradiště...
Také mně bude hrozit krutá smrt, vzpomněla si Tiana jasnozřivě na věštbu velké matky -- dokud bude Belisama naživu.