Helena Longinová Růžová kočka v kleci Váz., 304 str. Cena: 259 Kč

Manželské pře a rozchody, když jde o děti, starost o živobytí a dělení majetku, přerůstají v dramata, z kterých autorka s velkou představivostí a důvtipem pomáhá svým postavám vyklouznout cestičkou ke šťastnému konci. Marie po ničem, co ji potkalo po rozvodu, netoužila, a přesto se to stalo. Není radno v červeném tričku utíkat pohladit si kravičku, nevíme-li, jak se liší od býčka, ale opuštěná Marie probouzela v mužích vlastnosti, které neznali. Roky trpěl každý z nich pod přísným dohledem matky, sestry, babičky, manželky nebo tchyně a jeho sebevědomí dorazila náročná milenka, ale pak spatřil ženu něžnou, plačící a bez manžela, potřebovala ochránit, utěšovat, vzít do náruče. Původně se každý muž narodí jako hrdina, ale doma mu to nikdo neprozradí a v zaměstnání taky ne. Ženské si z něj dělají legraci, podvádějí ho, přezírají, soudí se kvůli alimentům a nějakou záchranu od něj žádná nečeká. Marie ano, a horlivostí se mohli všichni přerazit. Po skončeném rozvodovém řízení byla zase svobodná, nezávislá, z tísnivého lusku svátosti manželské se vyloupla omládlá a volná. Kočka vyklouzla z klece... se štěstím.



UKÁZKA

Rozvodové situace začínají malichernými a zástupnými spory. Jako by partneři ani nevěděli, co jim na tom druhém vadí. Většinou se mezi ně zamíchají příbuzní, přátelé i radilové, kteří neumějí poradit sami sobě, a už se nad nimi stahuje melodramatická bouřka z každého mráčku. O těchto vypjatých situacích píše ovšem Helena Longinová s poťouchlým nadhledem.

Z Robertovy matky měla Martina na začátku strach. Po svatbě taky. Nic se nezměnilo. Pořád si připadala jako vetřelec a čekala, kdy ji z vily vyhodí.
Začít Marii tykat nebylo snadné.
Pak si na sebe nějak zvykly, i když se potkávaly jen v hale, pod šňůrami na prádlo, někdy v zahradě -- Martina napřed počkala, až tchyně přehází kompost a zmizí ve své koupelně. Když začala za zdí téct voda, vyběhla s nožem pro pažitku.
Postupně zjišťovaly, jak mnoho mají společných zálib. Ruční práce, vaření, péče o dům a zahradu, květiny vůbec, především petúnie v truhlících za oknem, miminko, láska k Robertovi. I kdyby se snad nedokázaly shodnout v barvě petúnií, v tom bodě uvedeném jako poslední shodly se vždycky. On je výjimečný, úspěšný, chytrý, skvělý.
Robert si ale za jejich porozumění připadal jako mezi dvěma mlýnskými kameny. K dovršení všeho se Martina rozhodla, že uvaří nedělní oběd, a pozvala ke stolu také tchyni Marii. Masový vývar voněl, v talíři plavaly nudle a spousta zeleniny, Robert od rána nejedl a měl pořádný hlad. Nabral plnou lžíci, ochutnal.
„Kruci sakra!“ odstrčil talíř. Na vyšívaný ubrus se vylila polévka, jak vyskočil od stolu. „Je to horký!“
Martina se strašlivě polekala a zhluboka se nadechla.
„...a málo slaný!“ dodal.
„Roberte „ okřikla ho matka, „vzpamatuj se, proboha! Koukej to uklidit, před nosem máš slánku a okamžitě se omluv!“
Z kuchyně utekl, praštil za sebou dveřmi.
Na kraji hlubokého talíře zůstala viset nudle tenoučká jako vlásek. Ležela na mokrém dekoru talíře, sklouzla na ubrus vedle kostičky mrkve a celeru.
* * * Edita nemohla radit z vlastní zkušenosti. Nikdy nebyla vdaná. Znala ale dost případů a z nich si dokázala odvodit pravidlo. Na Martinu se dívala se závistí a obdivem zároveň. Má úplně všechno a ještě kňourá!
Tátu a máma. Výhodnou sestru u advokátů. Normální byt v Táboře, směla by se tam vrátit, kdyby jí v Hodkovičkách manželství nevyšlo. Na léto chaloupku u Tábora. Od rodičů spořitelní knížku a na kontě vlastní úspory. Žádná královna krásy, ale splašila v Praze manžela. Kristepane, co by ještě chtěla?
Edita žila s dvojčaty z ruky do úst, od výplaty k výplatě. Každý měsíc poplatila dluhy a nezbylo jí ani na slanou vodu. Když v poradně vyzkoumali ultrazvukem, že nosí pod srdcem dva chlapečky -- doktor jí to radostným hlasem sdělil ve třetím měsíci -- začala vymýšlet parádní jména.
„Ten jeden bude Fanouš,“ rozhodla máma. „Fanda jako František.“
„Stejně si mě nemůže vzít, mami.“
„Tak se rozvede.“
Byla to stará záležitost. Hlavní roli hrály nějaké restituce a ty zamotaly mámě hlavu. „Nebuď blázen a zkus to,“ naváděla Editu. „Franta může platit, má z čeho!“
Hádat se s mámou nemělo smysl, Editě dělalo hlavu něco jiného. Možná to byl Franta, jenže v zásobě měla i jinou možnost. Ne tak finančně nadějnou, ale pravděpodobnější. Ten druhý kluk dostane jméno Montgomery.
Robert nedokázal pochopit, v čem spočívá Editino kouzlo.
Čím si získala nejen Martinu, ale i jeho matku. Napřed to zkusil po dobrém. Rozumnou domluvou matce. Hovořil všeobecně o rozpustilosti dětí. Vysmála se mu. Kluci poslouchají na hvízdnutí.
Rozladěn se obrátil na manželku. Prvně v životě si troufla nesouhlasit -- Editini chlapci se přece chovají tiše a vzorně, kromě kopřiv, přerostlých stébel trávy, karhánku a záhonu macešek nenašlo by se v celé zahradě nic, co by mohli pošlapat a ke všemu koupili sazeničky macešek ve stánku u krčského hřbitova za své kapesné.
To, že se manželka i matka v otázce návštěv z Nuslí spřáhly, Roberta velmi nepříjemně zaskočilo. Urazil se, přestal komunikovat, ukryl se v podkroví -- nic nového pod sluncem. Zřejmě si toho žádná nevšimla, že se urazil.
Koupit macešky byl skutečně nápad obou kluků, do Hodkoviček je přivezli v igelitové tašce, dovolili se paní Kiršové a zasázeli je. Druhý den to byl pouze Montgomery, kdo plel záhon, zaléval, s láskou a pečlivostí se staral o malý čtvereček půdy, který mu byl svěřen.
Pravděpodobně jediný pozůstatek z kompletní genetické výbavy Montgomeryho předků z Alabamy, pracovitých nájemců farmy se žírnou půdou, o kterou bylo nutné denně pečovat. Sotva ale ovadlé macešky pozvedly hlavičky, cítila Edita zmatek. Pozorovala Montgomeryho, jak zalévá, rosí, s láskou oštipuje zažloutlé lupínky, kypří záhonek kolem sazenic.
Fanoušek také pomáhal zastrkat macešky do země, ale nezalil je ani jednou. Plevel mu mohl být ukradený. Sazeničky nesl v igelitové tašce teprve v posledním úseku, pár kroků od zahradní branky jen proto, že se chtěl zalíbit paní Kiršové. Několikrát také před ní zdůraznil, že zčásti byl nákup realizován z jeho kapesného.
S těžkým srdcem si musela přiznat, že Fanoušek je lehkomyslný a nezodpovědný. Jádro nemá žádné. Šmajchlíř, miláček žen a vychytralý plejboj. Se svým biologickým otcem -- pokud to tedy byl ten restituent -- se osobně nikdy nesetkal. A přece prohlásil, že si pořídí kamion, až dostuduje devátou třídu základní školy. Jako šofér vydělá miliony a pak se z nuselského bytu odstěhuje jinam.
Restituent skutečně vlastnil kamion, projezdil s ním půlku Evropy, než se oženil. Přesněji řečeno tak úplně kamion nevlastnil. Pouze šoféroval. Oženil se s dámou sice starší, ale movitou, to ona vybojovala restituce po svém dědečkovi. Majetek patřil tedy jí, ale snad dá každému soudnému člověku rozum, že když už ty těžké peníze získala, nemohl ji přece Franta opustit jen proto, že se nějaké slečně z Nuslí narodila dvojčata. Inu, šofér byl taky plejboj a miláček žen.
Co ale mnohem víc Editu mátlo, byla skutečnost, že oba kluci mají kudrnaté vlasy. Zrzavou barvu podědili po matce, nic proti tomu. Jenže šofér není kudrnatý. Nikdo z jeho rodiny není kudrnatý. Po světě mu běhá už víc dětí a kudrnaté není ani jedno.
V Alabamě ano.
Pak se řekne jednovaječná dvojčata.
Kluky nedokázal rozeznat ani matčin tramvaják. Požádal je, aby odnesli kocoura vykastrovat. Odhadem vypočítal, že by pětistovka mohla stačit, pomohl Montgomerymu chytit běsnící zvíře a strčit do drátěné klece po andulce.
Edita bankovku včas sebrala a nechala si udělat melír.
Tramvaják nehnul brvou, klukům dal jinou pětistovku a zuřícího kocoura nesl Montgomery v kleci celou cestu až do ordinace, tam ho vyklopil rovnou na operační stůl. Omámeného zase domů, kocour otvorem mezi dráty, kudy se andulce sype ptačí zob, vystrkoval drápky a celou cestu plakal. Z klece ho Montgomery vysypal tramvajákovi do postele.
Večer číhal v předsíni na tramvajáka Fanoušek a chtěl vědět, kolik dostane od cesty, i když těžkou klec s kocourem nenesl ani krůček.
Mazaný stejně jako jeho táta, i když jistotu Edita neměla a která asi tak může tvrdit, že má zrovna v tomhle jistotu.
Takový plat Edita nebrala, aby si mohla zaplatit za dvě děti a za sebe každý den vstupné na plovárnu v Braníku. Jen tak se ale povalovat v cizí zahradě zadarmo, polykat koláče a čaj, to by nedokázala. Možná by přišla do Hodkoviček jednou dvakrát, ale potřetí už ne. Proto nosila v kabelce pinzetu, tužidlo, pilníček, „koňskou mast“ vyrobenou z pětadvaceti orientálních bylin, malou misku na rozmačkání barvy, nůžky na manikúru. V altánu rozložila ručník, na ručník nástroje, v umyvadle rozpustila koupelovou sůl s vůní lesa, do vody strčila nohy paní Kiršová. Pak Edita drtila v malé misce barvu, nanesla ji oběma dámám na řasy a obočí.
Bok po boku seděly tchyně a snacha se zavřenýma očima a s turbanem na hlavě plné natáček, se zájmem naslouchaly, co je ve světě kultury a politiky nového. Kdo byl přistižen v cizí posteli, která se zase vdává, story o láskách a rozvodech. Na řadu přišla pedikúra, manikúra, celková masáž. Nakonec některý z účesů, jak je nabízel čtenářkám časopis v barevném provedení. Marie si libovala, jak její znavené klouby po dávce „koňské masti“ s přídavkem osvěžujícího kafru omládly. V kterémkoliv salonu krásy by se Edita uchytila od minuty.
Ať už zplodil kluky kdokoliv, Robertovi lezli na nervy. Vadilo mu především, že matka, sotva spatří u branky tři ohňové hlavy, vyběhne z domu, vítá je, chystá pohoštění. Boj proti vlastní matce je předem prohranou bitvou.
Zkusil to tedy po zlém. Přísně požádal manželku, aby nájezdy nuselské tlupy omezila na minimum. Jako trest s ní pak nemluvil, jenže ona to asi nezaregistrovala právě proto, že vesele žvatlala s Editou.
Trosečník v lásce se stébla chytá a Edita znamenala lano.
Vždycky našla řešení i vysvětlení. Když ne hned, na počkání požádala některou kamarádku z okolí Náměstí bratří Synků.
Protože se už schylovalo k porodu, rozhodl se Robert posečkat. Však ono Martině to kamarádství přejde, až nastanou mateřské povinnosti. Stále byl ale ve střehu. Jednou se málem prozradil.
V mimořádném horku toho zvláštního jara si sedl po vydatné nedělní snídani do altánu, listoval katalogem s nabídkou odborné literatury. Přes neúspěch s kariérním postupem se stále vzdělával ve svém oboru.
Pravděpodobně ho přepadl mikrospánek, zdříml, ve snu uslyšel hlasy a smích, otřel si oslintaný koutek úst s vystrčil hlavu otvorem pro okno zakrytém jen lupením psího vína.
Manželka se svou dvorní dámou.
Obě na skládacím lehátku, Martina v jakémsi kimonu s modrými pávy na zlatém podkladě. Úbor okouzlil matku v butiku na Starém Městě, zakoupila ho, přinesla a donutila syna, aby dar zaplatil.
Ta druhá na vedlejším lehátku byla nahá. Měla jen obuté zářivě oranžové střevíčky, jaké se nosí na pláž. Jinak ani nitku, jen plátěnou čepici se štítkem proti slunci až k očím, oční víčka zakrytá lupeny jitrocele.
Vyschla mu sliznice v nosu, v ústech i v krku.
Pár metrů od sousedova plotu! Co kdyby náhodou starý pán prolezl roštím, doplazil se ke zbytku pletiva a viděl tu Sodomu. Dokonce i neprůbojná Martina, oblečená sice od krku po paty, vykasala indický model nad bílá stehna a u krku se rozhalila až k pupíku.
Zpotily se mu dlaně.
Edita něco vyprávěla, obě se hlasitě smály.
Určitě mluví o mně!
Jednu nohu obutou do oranžového střevíčku pokrčila, tu druhou spustila z lehátka do vysoké trávy. Dlouhé štíhlé nohy, kulatá kolena, silnější stehna.
Jako kluk vystřihl podobnou slečnu z časopisu v otcově nočním stolku, fotografii ale zmuchlal a nenápadně zahodil i s časopisem do popelnice.
Sladká prohlubeň porostlá černočerným kožíškem, bílé břicho a nádherná prsa v barvě mléčné čokolády.
V jedné ruce držela lupen rebarbory, ovívala se jím jako vějířem, druhou paži rozhozenou v náznaku objetí.
Byl stydlivý, nahotu neměl rád.
Lupen jitrocele se odlepil, posunul, pod staženým štítkem čepice se objevily pátravé oči.

* * *

Ty poslední týdny, než se dítě narodilo, Martina hodně odpočívala. Ve všední dny sama, o víkendu se těšila na Editu. Vyhledala stín, rozložila lehátko, naladila rádio, ležela a nohy měla vystrčené na slunci. Pořád ale vařila i teplé večeře, zvládala celou domácnost.
„Mladá paní!“ šeptala u plotu stařičká sousedka, „nelekejte se. Něco vám nesu.“
Tvarohové knedlíky velikosti skopové hlavy. Ohromné koule splácené z tvarohového těsta, uvnitř nic. Zase jenom tvarohové těsto.
V Táboře vařila máma malé knedlíčky, jen tak na jednu jahodu nebo na hrst borůvek. Pak všechny zasypala práškovým cukrem, strouhaným tvarohem, polila rozpáleným máslem. Tyhle „blbouny“ by se sotva dva vešly do hrnce a byly uvnitř prázdné, bez náplně.
„Ať vám k tomu tchyně uvaří malinovou omáčku, mladá paní. U plotu máte pruty maliní obsypaný, tou omáčkou se knedlíček poleje, aby plaval. U nás to vařily Němkyně ještě před válkou,“ podala Martině polotovar rozvaleným plotem.
Druhý den přinesla konvičku s bramboračkou.
Třetí den chlupaté knedlíky se zelím, zároveň Martině doporučila, aby pan inženýr upekl kus bůčku a tím pokrm omastil.
Martina si nebyla jistá, zda se nejedná o nějaký staropražský obyčej, když je někdo v okolí v jiném stavu. Ty tvarohové koule se v horké vodě rozvařily, paní sousedka nejspíš zapomněl přidat do těsta vajíčko.
Nevěděla, co by mohla přinést na oplátku, a raději se přeptala Marie.
Záhada se vyšetřila. Robert, samozřejmě. Vykládal paní sousedce, že jeho manželka neumí vařit. Co mu dá na talíř, nedá se jíst.
Lež jako věž!
Marie odtáhla syna do svého bytu, strašlivě mu vynadala. V koupelně slyšela Martina celá vyděšená křik, že pomlouvá vlastní manželku, potřeboval by nařezat, ale už je pozdě.
On se smál.
Našel ji v koupelně, ale neomluvil se, pouze jen všeobecně hovořil o tom, že nejlepší je na hysterickou ženskou ručník, mokrý ručník. Dáma, která právě střečkuje, se tím ručníkem zbije a hned je po hysterii.
Martině to bylo trapné, věděla, koho myslí. Hystericky na něj křičela jeho máma, jenže zbít ji, to si netroufal. Otevřela dvířka pračky, mokré cíchy skládala do koše.
„Odnes mi to pod prádelní šňůry, prosím.“
„To sis měla vzpomenout dřív, teď bych se zamazal.“
„Je to vyprané prádlo.“
Měl už oblečené džíny a košili, chystal se do práce.
„Prosím, je to minuta zdržení.“
„Vyloučeno,“ vyšel do haly, před zrcadlem si kartáčoval vlasy, pomalu si obouval sandály, „pověsíš to večer, až se vrátím. Pa!“
Prudká vlna bezmocného vzteku ji zahltila. Měla zlost sama na sebe. Přece mohla vědět, že jí schválně nepomůže. Chtěl jí pokazit den a taky se mu to podařilo.

* * *

Když Edita s dětmi odcházela, opíral se Robert o branku u popelnice a usmíval se: „Nemyslíš, že časté návštěvy manželku unavují?“
„Jo? Tak se zeptáme,“ otočila se a mířila zpátky do zahrady.
„Co myslíš, že ti řekne? Bude jí to trapné, Edito. Já už s ní hovořil.“
Tak hodné kluky jako Fanoušek a Montgomery aby pohledal. Hráli si tiše s lodičkou ve vaně, pleli svůj malý záhon, zametali písek na dvorku, ochotně doběhli nakoupit, a jak byli zvyklí z domova, nabízeli Marii pomoc s luxováním.
Poslouchali doslova na zapískání.
Další sobotu se Edita rovnou Martiny zeptala: „Nejdou ti kluci na nervy... nebo já?“
„Strašně se na vás těším! Taková nuda! Neměla jsem nechávat školy. Byla to chyba. Ztratila jsem rok. Můj nápad to teda nebyl.“
„Radši se ptám. Pan inženýr má starost, abych tě neunavovala. „
„Kde to vzal, proboha!“
„Už prej s tebou o tom mluvil.“
„Se mnou? Ten se mnou moc nemluví, spíš přede mnou utíká.“
„Chce tě izolovat.“
„Ale proč?“
„To nevím, asi fakt žárlí.
„Má vůbec kamarády?“
„Zatím jsem nikoho neviděla.“
„A ty máš! Docela si rozumíš s tchyní. To je na něj moc.“
„Nemůže přece žárlit na vlastní mámu!“ vyděsila se Martina. „Já se tolik snažím, podstrojuju mu, co má nejradši...“
„A on tě pomlouvá, že ani vařit neumíš. Hele, co kdybys to zkusila v manželský poradně? Moje máma byla vdaná třikrát a teď se chystá počtvrtý. Říkala, že chlapi vymizeli jako šavlozubej tygr. Ten její poslední dělal bodyguarda v Troji a motal jí hlavu trilobity. Teď uhnala tramvajáka, ale je to prašť jako štípni. A říká taky, že lepší už to nebude.“
„Proč myslíš?“ zaujalo téma Martinu.
„Tisíce učitelek a nikde žádnej chlap,“ stlala si na lehátko polštářky. „Ten tvůj měl taky výchovu na dálkový ovládání,“ šeptala zvědavě, „proč oni se vlastně rozvedli?“ Odkopla džíny do trávy a z kabelky vyndala opalovací krém.
„Robert říkal, že jeho tátovi ani neuvařila.“
„To je teda náhoda -- nevykládá to o tobě taky?“
Martina si opatrně sedla, stáhla si do čela firemní čepičku z papíru se štítkem proti slunci. „Myslíš, že mi lže?“
„Možná ze cviku. Lhát je vždycky lehčí než si přiznat pravdu. Nebo tomu sám věří, to by byla ta horší varianta.“
„Která by byla ta lepší?“
„No, lepší by byla ta, že tvoje tchyně vařit neumí a ty taky ne. Pak by tvůj manžel nelhal, byl by pouze opuštěnej, a to nejspíš byl, když ho strkala na hlídání k sousedce nebo příbuzným. „Tchyně má sbírku super receptů... pustila se i do božích milostí, protože ty já neumím a dostala jsem na ně chuť. Výborně vaří, když je to pro někoho, koho má ráda. Je šikovná, rychlá jako vítr...“
„...a chudáček chlapeček doma sám, když mu maminka odvichřila z baráku... nemáš dojem, že Marie někoho má?“
„Proč by se teda nevdala, když někoho má?“ nechápala Martina, „je tolik let rozvedená a pořád je sama.“
„Proto se přece nevdává,“ šroubovala Edita pečlivě kelímek s opalovacím krémem a schovala ho do stínu. „Neptej se mě, proč to tak funguje, ale funguje to tak a nic s tím nenaděláš. Je to dost smutný... svět je vůbec smutnej, Martino, lidi si spolu už ani nepovídají. Moje máma pustí večer televizi, tramvaják přidá zvuk, protože už hůř slyší, koukají na všechny seriály... akorát že někdy komentujou, co se jim zrovna nezdá. Spolu si ale neřeknou nic. Sedí na kanapi, měsíc svítí, svatbu mají na Praze 4 zamluvenou, lásky čas, máma vybrala prstýnky, v úterý zbořili málem postel, před půlnocí začaly padat prkýnka, ale jinak si nemají co říct... Co se ti stalo, proboha! Proč brečíš?“
„Protože my dva s Robertem se ani na tu televizi spolu nekoukáme...“