Ota Ulč Slasti plavby od Radbuzy k oceánu Váz., 208 str. Cena: 239 Kč

Ve své nové knize líčí suchozemec Ota Ulč deset týdnů plavby na zaoceánské lodi. Zcestoval celý svět několikrát dokola a vždy to bylo letadlem, nyní se ale vypravil do čtyř úhlů světa na velké lodi. Plavil se kolem Aljašky, Karibikem vnikl do Panamského průplavu, aby ho důkladně prostudoval. Srovnává nebetyčné rozdíly ve vývoji Ameriky na severní a jižní polokouli a medituje o tom, jak by to bylo dopadlo, kdyby Britové a Španělé jeli kolonizovat opačným směrem. Z Chile pak obeplul Ameriku děsivými vodami kolem Ohňové země, v intimním sousedství Antarktidy, kam si už neodskočil, ale něco užitečného k zapamatování z polárního kontinentu se také dozvíme. O to více místa věnoval čtvrté plavbě z Nového Zélandu do Japonska po bojištích 2. světové války, kde se pustil do nástinu válečných strategií z Pacifiku, čtenářům v Evropě vesměs málo známých. Kniha o slastech plavby je pro nás suchozemce dvojnásob přitažlivá: přibližuje zajímavá místa na opačném konci světa a přesvědčí nás, že na zaoceánské lodi se cestuje příjemněji než po pevnině, nemusíte se starat o ubytování, vláčet se s kufry z místa na místo, loď se stane vaším domovem.

UKÁZKA

Někteří pasažéři na lodi, na které se Ota Ulč plavil loni Pacifikem, strávili na moři spoustu času a podnikli třeba i desítky plaveb pro ten jedinečný pocit úplného zabezpečení. Na lodi máte postaráno o domov, jídlo, zábavu, zdravou životosprávu, posádka o vás pečuje a ochraňuje vás, poznáte spoustu lidí a seznámíte se s těmi, kteří vás něčím zaujmou. Jedna rekordmanka strávila na lodích Holland America více než 800 dní, tedy hodně přes dva roky života, a hodlá v tomto příjemném způsobu existence nadále pokračovat. Suchozemec Ota Ulč takovým rekordmanem zdaleka není, ale zato všude objevuje něco, co jen tak nezapomenete. Jako na Yapu.


Kamenné peníze na Yapu

Představen nám bude státeček s dvojí měnou: tam platí jednak chřadnoucí americký dolar, jednak kameny jakoby mlýnské, až čtyři metry veliké a tedy k neunesení. Je to archipelag 138 ostrovů a atolů, z nichž obydlených je jen 22, roztroušených do vzdálenosti tisíce kilometrů v moři na prostoru sto tisíce čtverečních mil.
Před lety jsem dychtil se tam podívat a málem se to povedlo: za letu z Guamu na atol Truk se nám ozval kapitán se zprávou, že někde právě u Yapu ztroskotala loď, narazila na korálový útes. "Co kdybychom si tam odskočili, schválně, jestli ji najdeme. Je to sice z ruky, asi tak dvě stě mil, předpokládám, že se zajížďkou budete souhlasit," řekl kapitán, zlatý člověk. Něco takového jsem už nikdy neslyšel. Druhým členem posádky tam tehdy byl rovněž příjemný chlapík a navíc Čech. Jmenoval se Slovák.
Udělali jsme vpravo v bok, loď jsme našli zapasovanou v útesu v lahodně průzračné vodě. To aby byla potupa pro mořské vlky, takhle se strefit.
A právě tím směrem teď mířil náš Statendam. Objevily se zelené obrysy, terén dost kopcovitý, ostrovy to jsou vlastně čtyři, sopečného původu, jejich celkovou délku odhaduji na 25 kilometrů, šíři na několika kilometrů, jsou spojené můstky skrovné velikosti. Toť tedy ten nejkonzervativnější, nejtradičnější kout Mikronésie, osídlený už před dvěma tisíci lety, s unikátní tradicí a hierarchickou strukturou. Tihle Yapané si kdysi dokonce vybudovali říši založenou nikoliv na řinčení zbraní, ale na účinné šalbě, totiž na magii. Náčelníci si najali čaroděje, šamany s pověstí, že jsou schopni přivolat choroby, hladomor a dokonce i tajfuny. Obyvatelstvo ostatních ostrovů se raději podrobilo a souhlasilo s každoroční platbou výkupného, jen aby měli pokoj. Nic ale nevím o druhu takové platby -- svatováclavští volové to určitě nebyli.
Nyní k oné měnové specialitě jménem rai: v dávných dobách navigátor Anagumang plul na souostroví Palau, odkud pak přivážel kýžený materiál, zpracovaný do tvaru kotoučů s otvorem, jimž se prostrčila pevná kláda k přepravě. Překonání vzdálenosti 400 kilometrů zpět na Yap, na vratkých člunech za nezřídka zrádného počasí, bylo velmi riskantní, zaplatilo se mnoha životy, což pak přispělo k neobvyklému určení hodnoty takové měny. Čím víc obtíží k získání toho kterého kotouče, tím větší jeho cena, bez ohledu na kvalitu materiálu či jeho velikost.
Hodnotová kritéria nechtěně ovlivnil David O'Keefe, trosečník americkoirského původu, který na Yapu od roku 1871 strávil třicet let. Ten totiž využil obtíží s transportem z Palau, k dispozici dal své plavidlo, převoz oblých kotoučů pozbyl na nebezpečí a tím jejich hodnota klesla. Vzrostlo však jmění bývalého trosečníka, jemuž za poskytnutou službu náčelníci platili koprou. Podařilo se mu získat de facto monopol nad tímto produktem a s nabytým bohatstvím zabažil i po moci politické, vyhlásil se za vladaře -- His Majesty O'Keefe. Blízko přístavu v Colonii po něm zůstal pojmenovaný ostrůvek se zbytky někdejší rezidence.
Výhoda tohoto druhu peněz je i v obtížích je ukrást. Dočítám se o platidlech o váze 4 535 kilogramů. Nikdo si ovšem něco takového neschovává pod peřinou, ale naopak je jako štíty, jako obrovité lívance staví před svým obydlím na obdiv okolí. Jsou k nepohnutí a každý údajně ví, komu který a z jaké části patří. V roce 1929, tedy v předvečer velké světové hospodářské krize, japonské úřady, které tehdy měly Mikronésii v mandátní správě, napočítaly na Yapu celkem 13 281 takových maximincí. Za druhé světové války Japonci se snažili nahnat domorodce k práci na stavbě letiště a vojenského opevnění, a neochotu ke spolupráci trestali rozbíjením vzácných platidel z kamene, jež pak používali k vyztužování silnic.
Ostrov je propojen v dávných dobách zbudovanou sítí nepříliš širokých, kamením dlážděných cest zvaných kanaawog. Jsou privátně vlastněné -- na Yapu naprosto vše je v soukromém vlastnictví. Půda, břeh, kde jen ten dotyčný šťastlivec smí rybařit, do vod se nořit. Kdokoliv jiný tam smí jen se souhlasem a za případnou úplatu. Nejen Marxovi by se to nelíbilo. Když náš spolucestovatel -- psychiatr z Mariboru, pátral po dosud nenalezeném válečného haraburdí, jeho průvodce musel zaplatit vstupné do málo probádané džungle.
Na Yapu je celkem sto vesnic, v nichž tradiční náčelníci se těší větší autoritě než demokraticky zvolení političtí předáci. Víc než kdekoliv jinde v Mikronésii se vzdor měnícímu tlaku zvenčí nejvíc zachoval tradiční způsob života, myšlení, mentality. Nikoliv pro potěchu turistů, jichž je beztoho pramálo, muži si pouze obléknou tzv.thu -- kus bavlněné látky kolem pasu, ženy pak v sukni lava-lava, zakrýt kolena, ale nic opačným směrem. Pramalé popularitě se těšila manželství s Evropany či Japonci, ač právě Japonci finančně podporovali takovou iniciativu.
Zřetelný dopad zanechala druhá světová válka a poválečná přítomnost Američanů. Yap unikl hrůzám invazních bojů, ale zažil mnohé bombardování, zásahy japonských instalací, zničení jejich letadel jak ve vzduchu, tak na zemi.
Blížíme se k přístavu Colonia, hlavnímu městu či vesnici tohoto státu: Colonia s obyvatelstvem v počtu jednoho tisíce, takže nás tisíc dvě stě pasažérů bude mít zřetelnou převahu. Zelené, částečně kopcovité obrysy před námi, jakož i předpokládaný zádrhel. Místní lodivod se dosud nedostavil, už má téměř dvě hodiny zpoždění, netrpěliví pasažéři na palubě ho oprávněně proklínají.
Konečně se přece jen uráčil a umně nás provedl zrádným útesem a prý jsme byli tím úplně prvním plavidlem tak značné velikosti, jemuž se tam podařilo zakotvit.
Je sobota, na molu značný dav. Ostrované jsou vlídní, ale zdrženliví. Před fotografováním je nutno požádat o souhlas. Požádat o souhlas ke vstupu kamkoliv, dostalo se nám nabádání. Tedy jsme se vyhrnuli místní lid počtem převálcovat. Colonia je vskutku maličká, před nevábným stavením fotografuji parkoviště s rezervací pro vůz ministra financí.
Spěchali jsme mu vydělat nákupem v YCA -- Yap Co-Operative Association, největším obchodě země, takže tam námi bylo natřískáno. Pohledné, ochotné, byť poněkud neohrabané dívenky za pultem. Zdali pak tam mají něco nikoliv Made in China?Ano, měli. Na zeleném tričku pro našeho potomka, s oním kulatým kamenným penízem, na klacku vlečeným domorodci, vězela cedulka Made in Honduras.
Nikdo tam neplatil kamením -- pouze naše souchotinářské dolary. Kamením bych ale mohl platit při větších transakcích, například při nákupu nemovitosti, což bych ale nemohl, poněvadž to je cizincům z velmi dobrého důvodu zakázáno.
Ale přece jen se vliv ostrovní tradice projevil u pokladny při platbě za půl tuctu pohlednic. Dotyčná si je totiž začala pečlivě prohlížet. Ač byly stejné velikosti, kvality, každou z nich hodnotila jinou cenou -- rozhodovalo zobrazení na pohlednici. Aha, stejně jako tomu je s kamennými penězi z Palau přivezenými: třeba stejná velikost, kvalita, ale jiný osud.
Rozhodli jsme se nepachtit za sestřelenými stíhačkami, ale dojít do vesnice s měnou z kamene. U jednoho obydlí Priscilla škemrala o espézetku a domorodec přikývl. Za chvíli jsme ji měli: Island of stone money, Yap state číslo O315, s datem 2003 a se zpodobením onoho kamene s dírou. Řekl si za to pět dolarů a rádi jsme mu je dali.
Trmácíme se po silnici, nad hlavou kokosy, banány, mango, papája, a zastaví chlapík, nabízí svezení, žádný taxikář, na dveřích měl firmu ministerstva zdravotnictví. Představili jsme se, já mu dal profesorskou vizitku, on posloužil informací, že se jmenuje Frank Lifang a pracuje v oboru nikoliv nakažlivých chorob. S ním jsme dojeli na jeho majetek u mořského břehu, co patří jen jemu a u něhož si staví dům. Kolem tam měl rozestaveno několik těch kamenných štítů či lívanců. Vzájemně se fotografujeme. Proč tomuhle velkému kamenu kousek chybí, že by zub času, či dokonce i zde by zasáhla zhoubná inflace?
Prý to zavinil tajfun.
Sice jsem měl potíže s představou, že vítr jakkoliv urputný by mohl odfouknout něco tak bytelného, ale soustředil jsem se na jiné otázky -- jak kdo ví, co komu patří?
S odpovědí neměl problém. Tenhle vlastní sestřenice, ten druhý teta, tamhle ten veliký patří náčelníkovi v sousední vesnici.
Co ten tajfunem pošramocený kámen, o který se právě opírám? Prý moc vzácný není -- je to O'Keefe stone, k němuž se neváže žádná tragédie.